To je zase den... Stojím si v klidu na střeše sardinkově stavěného věžáku, plýtvám sliny na procházející  naduté hlavy a myšlenky mi lítají po mracích.

Lehám si k okraji. Plech střechy se mi zlomyslně zarývá do těla, nebo že by to byl mobil v kapse...? Je to jedno. Ne, vím, jedno je jenom kolečko u trakaře...marný pokus o úsměv nad vlastním vtipem mě trochu deprimuje. Zašmátrám v kapse a vystrnadím mobil z kapsy...ne tak je to fakt ten plech. Ani se na mobilát nedívám, pustím zvonění "Kočka leze dírou" a s hlubokým uspokojením poslouchám tóny odrhovačky snášející se k zemi-myslím, že už si nezavolám. A nebo jo..."Mráááák,"zakřičím si z plných plic na prolétavající nebe...a konečně spokojeně zavírám oči a v koutcích úst napůl smích, nabiju faju.

Plamen olízne můj zelený tabák, plíce ucítí, že přijde bylinný čas a mozek řve, pobízí a toužebně prahne po nadechnutí. Otevřu oči a slunce mi zlomyslně blýskne do očí. Zamžourám a vítám nádechem první THC vstupující do plicních sklípků...nechám jej na návštěvě přes dobrou minutu a pomalým lehounkým výdechem, vyháním kouř...

Vše zůstává při starém...jen jakoby slunce pálilo víc. Následuje další návštěva. Slunce začíná žhnout. Nadchází poslední nádech, tentokrát lepší než výkon leckterého z potapěčů...Slunce mi padá do rukou. Žhavá koule, kterou si přehazuju jako horký brambor. Nebe padá k zemi, chce mě rozdrtit!! "Ááá,"kryju si hlavu...ne, to ne, rozběhnu se po louce a letííím, slunce přede mnou, život za mnou...