Maličká pekárna. Vyhřátá a provoněná a tichá, protože tramvaje a auta jezdí až za druhým rohem. Ve frontě přede mnou přešlapují čtyři boty a za mými zády pokašlává pán, co mě před chvílí s gentlemanským gestem a úsměvem ve tváři hladce vyholené pustil první do dveří. Šedivá paní vpředu vzpomíná, co že to ještě chtěla, a prodavačku to štve.

Z nudy čtu cenovky u zboží v proskleném pultě a nápisy rozvěšené po prodejně.

NEDOTÝKEJTE SE SKEL. DĚKUJEME.

Třeba.

Pán za mnou řekne ehm, abych popošla. Šedivá paní odchází, tašku plnou a voňavou, venku odvazuje ještě šedivějšího jezevčíka a vypráví mu, co všechno koupila jenom pro něj.

Žena v domácnosti štve prodavačku.

A já za chvíli říkám dva loupáky, prosím, zdvořile, s co možná příjemným výrazem v obličeji, a v duchu se té otrávené dámě potměšile směju, protože vím, že přes cukr na koblihách nemůže vidět můj na sklo přitištěný prst.