KDYŽ DEN se soumrakem pustne, když nastává bezobrazný čas, kdy se osamělé hlasy pojí – zvířata nejsou víc než lovci nebo štvanci – květy už jen vůní – kdy se vše stává bezejmenným jako na počátku – jdeš do katakomb času, které se otvírají těm, kteří jsou již blízko svému konci – tam, kde plody srdce povstávají – dolů do temného nitra se noříš – již smrti nadosah, která je pouhým větrným průchodem – a ty zkřehlý rozevíráš na konci své oči, ve kterých už nová hvězda svůj odlesk zanechala -
* * *
WENN DER TAG leer wird in der Dämmerung, wenn die bilderlose Zeit beginnt, die einsamen Stimmen sich verbinden – die Tiere nichts als Jagende sind oder gejagt – die Blumen nur noch Duft – wenn alles namenlos wird wie am Anfang – gehst du unter die Katakomben der Zeit, die sich auftun denen, die nahe am Ende sind – dort wo die Herzkeime wachsen – in die dunkle Innerlichkeit hinab sinkst du – schon am Tode vorbei der nur ein windiger Durchgang ist – und schlägst frierend vom Ausgang deine Augen auf in denen schon ein neuer Stern seinen Abglanz gelassen hat -
|