|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Před dalším kurzem jsem si přivodila žaludeční neurózu, ale pak jsem si dala panáka na odvahu a dojela na místo autobusem. Pomstychtivě jsem mordovala bramborovou hmotu na kaši, jako bych si na ní chtěla vybít všechny svoje prohry. Dostalo se mi pochvaly, že je „jako vánek“. Asi hledím na vaření ze špatné strany, možná je to skvělý způsob, jak se zbavit negativních emocí. „A jak se vlastně jmenuje ta vaše kočička?“ zajímala se šéf-kuchařová. „Mona Lisa.“ Je totiž krásná a záhadná. Taky bych chtěla… Nakonec jsme si všichni nad talířem sdělovali své zážitky s domácími mazlíčky. Prima chvíle. Mrzutý Romeo čekal opřený o vůz. Mihla jsem se kolem bez pozdravu. Zastávka tonula ve tmě. Já v depresi, aby mě autobusák nepřehlédnul. Pokud teda vůbec pojede. Půl hodiny uteklo jako voda. Za límcem. Stříška se pyšnila dírami, kterými na mě pršelo. Aspoň vyrosteš, říkávala máma. Na to je už pozdě, říkám já dnes. Mlha, tma, nikde nikdo. Dokonce ani strašidelný pes. Auto, co u mě s cáknutím zastavilo, mě spíš vylekalo. „Čekáte tu na něco důležitýho, nebo vás můžu odvézt domů?“ Pro dnešní večer jsem tedy opravila mrzouta na zachránce. „Ségra povídala něco o tom, že jste zachránila kočku. Zítra k nám přijede doktor, tak jestli vám to vyhovuje, tak se kolem páté stavte.“ „Děkuju.“ Ségra? Ségře nosí fialky? To jsem blázen…
„Hele, Liduš, co děláš odpoledne? Potřebovala bych…“ „Jedu s Monou Lisou k veterináři.“ „Cože?“ „Já ti to ještě neřekla? Mám kočku.“ „Cože?“ „Mami, já spěchám, nepočká to?“ „Proč kočku? Manžela sis měla najít!“
K bráně útulku jsem dorazila včas. Zbytečně. Nikdo tu na mě nečekal. Strčila jsem Monu Lisu pod bundu a statečně vešla. Na dvoře řádil Monty. Jeden zběsilý skok směrem ke mně a bylo to. Kočka na stromě, já na zemi, psisko na vrcholu blaha. A hned jsme měli publikum. „Omlouvám se,“ řehtal se komik-doktor a jal se chytat dogu za obojek. „Tak jste přišla.“ Mrzout si mě všiml, sláva. „Ona je na stromě,“ vzlykla jsem, jako by moje krasavice byla na pokraji smrti. Stáli jsme pod lípou jak tři nepovedené sudičky. Doktor v bílém, já ve špinavém a mrzout svlíkající se do trička. Obhlížel možnou horolezeckou cestu vzhůru. Podcenila jsem ho. Odrazil se od spodní větve a drápal se snaživě nahoru. Z Mony Lisy jsem viděla sotva černý čumáček. Chuděrka moje malá! „Já tě přetrhnu! Co to zase vyvádíš! Káčo splašená!“ On jí nadává! Kočka mu zjevně rozuměla, při první příležitosti ho s přehledem škrábla přes celou ruku. A ladným skokem přistála na zem. „Pocem, ty moje zlatíčko,“ šišlala jsem na ni a tiskla si ji ke tváři. Odměnou mi bylo vděčné vrnění. Zachránce zdaleka tak ladně dolů nedopadl. Překonala jsem rozhořčení z jeho slovní zásoby a nabídla mu pomocnou ruku při vstávání ze země. Komik ohodnotil zdravotní stav kočky jako velmi dobrý a nutné očkování jsme odložili raději na příště. Krasavice radostně zalezla do bezpečí mého vozu a já byla pozvána na kafe. Zatímco veterinář ošetřoval na stole jednoho ze psů, já trápila dezinfekcí správce útulku. Štěkali oba stejně.
„Kdo by to byl řek, co? Taková šťastná náhoda,“ ukázal komik bradou na mě. „Hm,“ zamručel mrzout a nenápadně zakroutil hlavou. „Už jsem nevěřil, že se Růženka ještě objeví. Ty jo?“ pokračoval komik nevzrušeně. Chovali se jak dva pantomimové na divném představení. Křivé úšklebky, škubání hlavou, kradmé pohledy. Místní znakovou řeč jsem nepochopila, tak jsem se zvedla k odchodu. Doktor mě lehce zdržoval, domluvili jsme se na druhý pokus o vakcinaci. Za týden se budu těšit, říkal. Krotitel psů se beze slov jen na rozloučenou usmál. Najednou vypadal úplně jinak. Nad čím to přemýšlím? Vždyť má zpátky tu svou Šípkovou slečnu, přece.
Kašlu na deník, šprtám kuchařku. Připravovala jsem se tentokrát na kurs snad pečlivěji, než na zkoušky v autoškole. Čím víc jsem se snažila, tím víc moje jíška aspirovala na vítězství v hrudkovitosti. Jarka mě opakovaně povzbuzovala, později kolem mě chodila téměř po špičkách. Lítost z vlastní neschopnosti byla silnější než vztek nad zpackaným pokrmem. Co tak asi šéfová-Rettigová o mně může vykládat svému bratrovi? Živě jsem si představovala, jak se mi oba u společné skvělé večeře řehtají, až jim drobky padají na ubrus. Nejlépe ještě s Růženkou…
V sobotu jsem naladila korektní úsměv klienta jdoucího s pacientem k lékaři a zazvonila na známý zvonek. Dvakrát. Mona Lisa měla na sobě slušivé kšírky s rolničkou a já v ruce pevně třímala vodítko. Doktor mě s veselým úsměvem pozval dál. Po nezbytných veterinárních úkonech na něj hleděla kočka odměřeně až zavile. „Nedáte si čaj? Kafe došlo. Kolega tu bude co nevidět, měl takovou drobnou nehodu.“ Z toho, jak krotil smích, jsem vydedukovala, že nedošlo k žádným zraněním ani ztrátám na životech. Zprvu se ošíval, ale pak na mě vybalil historku, jak nejmenovaný muž toužil ohromit jednu ženu kradenou květinou. Za zdmi útulku se dřív nacházela zahrádkářská kolonie, takže o různé druhy flóry zde nebylo nouze. Jak se však smolař vrhnul pro krásný květ, omylem zapadl rovnýma nohama do bývalého septiku… „Když on na vás chtěl vážně udělat dojem,“ vysvětloval to komik. Cože? Na mě? „Asi jste mu sympatická.“ „Jak jste to poznal? Že mi sundal kočku ze stromu?“ „Že vám neřekl, abyste mu vrátila Růženku…“ ???
S neochvějným pocitem, že nevím, co dělám, jsem čekala za plotem na to, až milovník opuštěných zvířat pojede domů. Kolo v jedné ruce, klíče v druhé, mžoural na mě jako na zjevení. Chtěla jsem něco říct, snad poděkovat, snad se podivit, snad něco navrhnout. Snad jsem oněměla. Na vteřinu se vrátil zpět a pak mi rozpačitě, ale rozhodně vrazil do ruky tři žlutý narcisky.
„Děkuju,“ špitla jsem, „Růženka je prý…“ Zavrtěl hlavou a já si všimla, že vlastně pořád drží mou ruku ve své. Poprvé jsme se normálně představili. Poprvé jsem se na něj usmála. Všechno je jednou poprvé.
Nastal čas pořídit si nový deník.
|
|
|