LOVANUS VYPOUŠTÍM,
A TAK TĚ SOUNOŽÍM.
Diletantní doslov k Šimonově Automatické básni č.3.
Delirantní předmluva k Svěrákově Automatické básni č.4.
I INTERFELACE
Jebná se o báseň, která je fotografická! Pozor, zaklínáme:
Automatická báseň č.3 – 29.července 2007
tam kde jsou blesky považovány za nejvlastnější objevy vědců nemusím čekat na hrnec plný kotoulů abych tě přeskočil šlo my o křižovatku na které by se potkávali strašidla z pohádek s velbloudy velbloudi s přestárlými žebříky od posedů žebříky od posedů s pávy pávy s dívkami co jdou z koupaliště hned vedle cukrárny a cukrárny stále znovu se strašidly na takovou skobu by se dalo zavěsit celé náměstí a stále ještě by nám zbývalo plno prostoru pro vyprávění o překvapených kapitánech
Ó báseň, ve které z fotoaparátu namířeného do záchodové mísy duhy (tam, kde je – tj. na dně jezera – schovaný poklad) vystřikují se nečekané záblesky, jež osvětlují trpělivě vyčkávající výjevy věštecké varle! V níž se stýká černobílá světelnost s kokožními pigmenty; výsledkem celého soužení je přitom ale jediný snímek, zarámovaný spouští víčka. Tzn., že kamera zaostří, chčili ztopoří se, čichá, čichá vůni narcisu v tůni, nos se napřimuje, sklání, proniká sklovinovou hladinou filmu, pyj se vztyčuje z rámu a stává se skobou, co prorazila – je třeba dodat au! – panenskau blánu plátna, což překvapuje utajené spiknutí za paravánem, smrdící potem, a proto je třeba je rozprášit vonnou esencí bílého tvarohu rakvičky se šlehačkou na hlavě lysého jelena.
Z toho je patrno, že ruka dotýkající se tohoto papíru jestvuje žábou, jak by podotkl prof. Petříček, jelikož báseň dochází svého výronu prdelektrického semene, jež tne do temene pohlaví věže chladící bebí, která je točenou zmrzlinou dle zásady delectare et prodesse, na niž nás upozorňoval prof. Hlobil.
II TAŇALÝZA
“/…/ Krásné jsou všechny části těla: Ílias, XIX 285, Odysseia, VIII 85, XV 332, XIX 208 – obličej, tvář; Odysseia, I 208, XVI 15, XVII 39, Ílias, XXIII 66 – zrak, oči; Ílias V 354, V 858, XXI 398, Odysseia, II 376, IV 749, XIII 398 – pleť, pokožka obličeje; Ílias, IV 147 – kotníky; Odysseia, XVIII 68 – stehna.
U Homéra nenajdeme jedinou nehezkou věc.” (A. F. Losev, V. P. Šestakov: Dějiny estetických kategorií, heslo Krása, přel. M. Zadražilová, Svoboda, Praha 1984, str. 126.)
Obraťme se ke konstatování kompoziční strukturace básně: O již zmíněném rámování můžeme říci, že ho v básni odhalíme již ve zmínce “ob-jevu”; doplníme-li obraz “hrnce”, pak také v jeho obrubě, stejně jako v okraji “koupaliště”, v domech, které ustavují “náměstí”; povšimněme si ludického výčtu, orámovaného slovem “strašidla”; nezapomeňme na příčle “žebříku”, jež poskytují oporu naší fotografické interfelaci; a vůbec v “prostoru”, který báseň poskytuje navíc. To vše asociuje za prvé kontury lineárních útvarů kružnice a především obdélníku:
Horizontální osu x vidíme procházet třeba těmito slovy - body básně: “tam” (umístění), “křižovatku”, “posedy” (podtrhl M. P.), hladina a dno “koupaliště”, “prostor” …
Vertikální osu y zaznamenáváme mimo jiné zde: “blesky”, “přeskočil” (skok), “křižovatku” (semafory), “žebříky”, “posedy” (coby skokanské věže), “hrnec” (hloubka) …
Souvztažnost obou os nám snad nejlépe objasní geometrický motiv “skoby”, který bude v dalším čtení spíše připomínat pamětníkům objektiv fotoaparátu, stávající se pyjem, vystupujícím jako Dáma v modrém z rámu.
Výše podané kompoziční prvky, do básně vnáší náznaky kauzální příčinnosti mezi jejími předměty, s níž se však dále, imaginativně pracuje.
Výrazným rysem, jenž zasahuje do rozvržené kompozice, je motiv, jenž rozehrává pohyb pronikání, jež ústí v metamorfózu či alespoň ve zvlnění a prohloubení dvojrozměrného plánu, který sestává z jednotlivých, básní uvedených kompozit. Tehdy se quasi-vizuální kompozice stává imaginativní konfigurací. Nutnou podmínkou tohoto procesu je přítomnost (v patřičné čtenářské modifikaci) světla, což zařizuje “blesk”. Ten pozorovateli umožňuje zaregistrovat a cudně ohmatat “paví” oka (pronikavá okrouhlost), pubickou plochu poprsí “dívek”, hladinu “koupaliště”, na níž se skokem z věže právě stvořily dvorce (aspekt rámu – metamorfóza čtvercokruhu), jež ji rozčeřily (aspekt průniku), zvlnily a prohloubily. To vše je nečekané jako první měsíčky, když na nás v průjezdu vybafne páv. Lineární ubíhání čtení je narušováno nečekanými zvraty, což vede nejprve k cyklickému efektu ustrnutí u obrazu a k jeho opakování a reprodukci, která se odstředivě šíří podržovanými a předjímanými představami. Ty se pak čtenář sice může pokoušet zkrotit racionalizovaným výkladem, na to však nemá dostatek času, a navíc ostatní obrazy pronikají do obrazu a komplikují ho – hezky ho vybarvují např. emocionálními odstíny.
III ROBERT RESUMBERK UVÁDÍ
Své vulgárně psychoanalytické poznámky.
Tento oddíl nazvěme prozatím provokativně znovuzrozením umělecké erekce. Jsme totiž přesvědčeni, že světelnost básně, kterou jsme snad již prokázali, by bylo možné interpretovat i jinými způsoby – např. Heideggerovsky (což by autor, surrealista, pravděpodobně nelibě nesl), a to kuplířkladu tak, že skokanskou věží básník ustavil v okrsku Podolí pod Brániční skalou Venušin krám pod lampou, kde je největší tma a kde se horníkům prodávají pracovní ploutve nebo čelní svítilny ... ale to už míříme za rámec naší práce.
Onen pracovní název si však ještě ponecháme, protože vhodně poukazuje na součinnost rámování s pronikáním, které obohacuje rám peřiny o třetí dimenzi, ve které se opticky zhmotňuje a manifestuje penis.
Chceme také znovu podtrhnout optičnost Čtverákovy obraznosti! Již jsme se pozastavili nad převahou kontur a linií; doplňme že ač báseň užívá poměrně řídkou paletu, víceméně implicitních barev, jsou stejně jako škála jasnosti velice podstatné, alespoň pro naší diletantní - a tedy uspokojující -, interfelaci. V tomto oboru bílý Severák vládne na Sibiři.
Přece však se vytírá otázka, jestli by báseň neměla přímo oslovovat i jiné smyslové okruhy, než oční, už proto, že např. akustický rozměr je jedním ze zakládajících živlů poezie. Na druhou stranu, a opět s ohledem k naší fotografické interfelaci, by se čtenář nemusel cítit až tolik ochuzen, pokud bychom Svěrákův podnik chápali coby poetickou exploraci (prodesse) vizuálních nebo piktoriálních možností poezie. V tomto směru báseň vykonala konkrétní a, byť dílčí, nezastupitelný epistemologický objev. Totéž se navíc může uplatnit i v zážitkové rovině čtení, protože je tu čtenář veden k poeticky netradičnímu, tj. čistě vizuálnímu náhledu do stěží reflektovatelných hlubin vlastní sexuální paměti. K tomu báseň čtenáři ochotně podává píču.
Ekvivalentním pojmenováním této části by rovněž mohla být iracionální vizuální reflexe; a to jakožto opis výkonu specifické lidské mohutnosti, již báseň aktivuje při upozadění a téměř paralýze ostatních okruhů, což se ostatně projevuje i na neutrálním rázu užitého jazyka, což může koneckonců souviset i se Svěrákovou disgrafií. Jen díky této specializované, imaginativní schopnosti můžeme postihnout, jak Tánin rozfázovaný skok (pád) z věže do duchny cukrové vaty postupně odráží napřímení Šimonova jeřábu, na jehož konci visí hákový ejakulát, který převyšuje Šimonovu individuální hlavu o lebku, která zůstává v pokoji, jenž je obrazem či fotografií jeho nitra (hlavy), i když v něm Šimon právě není, jelikož v nahatém županu skládá do sklepa koks, zatímco distingovaná Táňa utírá prach na parapetu.
Zbývá než se rozhořčeně dotázat: Šimone, kdy už konečně povolíš lebce ten deep throath s plastikou zahradního trpaslíka, co rudě skví se na zdi? Odpovídá: “Nemůžu se na to kokain?!”
Některé věci zůstávají neuspokojitelné jako kamna, jako krasohled futrálu Šimonova budoucího červeného diplomu. Víte, jaké je heslo departmentálního semináře z estetiky? Není to herbalife! Hádejte stále znovu! nebo poslyšte naslouchátkem neslýchané:
Automatická báseň č.4 – 29.července 2007
v kostelech kam černokněžník Radovan chodíval venčit tmu jsou sešlapané dlaždice a vzory na stěnách podobné překlopeným vanám abychom mohli správně zhodnotit ostrost špendlíků musíme za úplňku nad vodou přepůlit oko ryby a zakřičet: ”Radovane, Radovane k obědu jsou nepozvané a tvé ruce ze suti nakupují mamuti” hledat správnou ulici je jako celé odpoledne vyšívat na převrácené okno hada musí se přitom mrkat a odříkávat příjmení pozpátku půlit krajíce podávám ruku vodníkovy není to ještě kyblík ale už to ani není vodoznak na přední straně cylindru je to tedy zpívající ptáček a proto musím nakládat plné krabice šišek odnášet si před své vlastní dveře tvoje kapradí a rybníky
|