Doma panoval obvyklý řád – Pepa se opět učil, snad měl ty stohy knih a spousty nedočtených řádků rád, i když se dozvídal něco vcelku nezajímavé. Hlavní motivací pro něj bylo umět to. Už se těšil, jak zítra do písemky napíše všechny podrobnosti o antickém zlatém období v literatuře a jak při zkoušení bude chrlit vzorečky z fyziky, které tak dobře uměl. Teď hltal řádky o lišejnících a mechách, ale jako vždy na tomto místě se nemohl soustředit. Hlavou mu stále probleskoval ten jedinečný pohled – ona jde třídou a usmívá se na něj. Přál si, aby se mohl vrátit a znovu si ten úsměv vychutnat. Jenže to nešlo a tak se soustředil na další setkání. Teď dlouho chyběla, ale prý zítra bude opět ve škole. Přemýšlel, jak ji oslovit, jak na ni zapůsobit, ale všechny jeho zatím vymyšlené varianty selhali už na pozdravu. Věděl, že na to nestačí a nic podobného se nenaučí. Vlastně ano, má se od koho učit. Vždyť Pavel ze třídy je idol mnoha holek, mohl by si s ním promluvit. Vlastně ne, nesnáší ho. Musí si ho nějak naklonit, ale jak? V podobných úvahách setrval až do noci, kdy usnul na schématem rozmnožování smetanky lékařské.

“Co to meleš?” pozastavila se nad nezvyklým pozdravem.

“To je celej tvuj problém – moc myslíš. Hele zdar, dneska to balim.” vybruslila z rozhovoru a vystoupila o dvě zastávky dříve, než je škola.

“Nejspíš si šlehnul!” pronesla jedna z nich.

“Jo, ale k pivnímu tácku.” smála se další. Ale on tyto poznámky nevnímal, stejně tak jako nevnímal, když ho profesorka volala k tabuli. Ta nebyla zvyklá, že by zrovna on neposlouchal a tak celá třída setrvala v pětiminutovém mlčení, než znovu třídou prolétlo: “Josefe, k tabuli!” Až teď se vrátil na zem a zanedlouho se měl přesvědčit, že to bylo přistání velmi tvrdé.

“Eh… to je vzoreček pro výpočet energie, ale to už… odbočuji, promiňte.” teprve teď definitivně začal vnímat okolí. Ještě se mu povedlo situaci zachránit a první omyl přebil dalšími již správnými vzorečky. Tajně doufal, že do třídy stejně jako tenkrát vtrhne ona s třídnicí, jenže ve škole opravdu nebyla.

Po škole se vydal do hospody, kde nejčastěji sedával Pavel, místní playboy. A skutečně seděl na svém obvyklém místě, za to Pepa cítil, že se dostává do situace naprosto neobvyklé. “Ale, ale. Mléčný bar je o roh dál” zasmál se Pavel, který si zpočátku myslel, že dneska mu ke štěstí budou stačit čtyři piva, když nevidí ani bílé myšky ani slona, ale rovnou bílého spolužáka. Po čase však poznal, že ten je bílý z důvodu úplně jiného a že je docela opravdový a ještě po další chvíli si všiml, že sedí vedle něj. “Co tu děláš?” chtěl se zeptat nepříjemně, ale překvapení jeho otázku zmírnilo. Vlastně ho tu vítal, dnes neměl se kterou pít, pil na žal, že ho další nechala.

“Potřeboval bych si s tebou o něčem promluvit.” začal směle přecházejíc do červena, ale postupně ho elán a slova opouštěly.

“Ty se mnou? Vždyť všechno umíš, ne?” divil se štamgast a objednal si další pivo.

“Tobě? A tos jí viděl v učebnici, ne? Holky nech bejt, jsou to potvory!” zůstával stejně veselý a dále svůj smutek ředil pivem. Pepa poznal, že tady se nic kloudného nedozví. Zklamaně odešel, což však celkem překvapivě zklamalo i Pavla. Cestou na autobus ho přepadla beznaděj, když stále nevěděl, jak si ji získat. Zrovna míjel miliskující se pár a hlavou mu bleskl další nápad. Nejistě se otočil a vydal se za nimi. Prošli parkem a za chvílí se usadili na lavičce, kde nechali volný průchod svým vášním. Přiblížil se k nim, vytáhl svůj blok a začal zapisovat všechno, co dělají. Celkem se zájmem je sledoval, tedy do chvíle, než si ho všiml mladý muž.

“Co čumíš, úchyláku?” a bez čekání na odpověď pilného studenta chytl a několika přesnými údery ho skolil na zem. Po té se svou milou odešli pokračovat kamsi pryč. Pepa se zvedal velmi těžce, ale nakonec se podařilo. Za příliš krutou cenu poznal, že tudy cesta nevede. Ještě ho napadlo, že by mohl jít za jiným párem, ale představa, že pokaždé dopadne stejně, ho od tohoto úmyslu odradila. V hlavě se mu už však rýsoval další nápad, méně bolestivý.

Doma si vynašel kazety se starými černobílými filmy a u několika si našel scénu, kde muž se ženou vede milostný dialog. Několik poznámek si napsal, ale stále měl pocit, že to není ono. Už tedy věděl, jak si ji získat, ale co bude potom? Proto se odvážil a pustil si i několik filmů kde se mimo ústřední dvojice vyjímala hvězdička na obrazovce. Pozorně studoval, co ti dva dělají, a hlavně jak k tomu dochází. Opět si napsal několik poznámek, několik větiček a rychle vše uklidil. Ve svém pokoji si potom opakoval fráze jak ze starého filmu, tak z filmu erotického. Měl však pocit, že by si to ještě měl na někom vyzkoušet a správně tušil, že holka by bylo to nejlepší řešení. Teď mu štěstí nahrálo velkou šanci, ozval se totiž zvonek. Vykoukl a pod oknem stála kamarádka, se kterou se pravidelně učil. Rychle jí šel otevřít potěšen tím novým zvratem. Jako vždy rozložil učebnice a začali se učit. Po chvilce se zvedl a odcházel, přitom mu z kapsy vypadl starý zmuchlaný kapesník. Tohoto si Jana nevšimla a nevzrušeně se dál probíjela dalšími vzorečky. Přišel tedy zpátky, naštvaně sebral kapesník a odhodlal se k dalšímu pokusu. Zrovna ležela na břiše a prala se s rovnicí fotosyntézy. Sedl si vedle ní a spustil naučené věty: “Nikdy jsem si nevšiml, jaké máš krásné oči. Tvé řasy jsou jako…” zapomněl, jak to v tom filmu bylo, a poočku se podíval na svůj blok. Jana ho zatím upřeně sledovala a čekala, co se dozví zajímavého. “Zavři oči, odcházím.” Rychle odběhl a přečetl si další věty. Opět se vrátil. “Slyšíš tep mého srdce?”

“Konečně sis mě všiml!” vzdechla a objala ho. Pepa byl se svým výkonem spokojen, ale takovýto úspěch nečekal. Rychle hledal další spojení, která by se hodila do této situace.

Pavel už totiž běžel po schodech, po tomto úspěchu to rychle musel zkusit i u té pravé. Cesta k ní mu uběhla nečekaně rychle, zazvonil. “Kdo je?” ozval se snad stále otrávený hlas.

“Hned jsem dole.” ozval se najednou medový hlásek. Dnes měl holt velký den, už se pomalu smiřoval s tím, že se mu všechno vydaří, když se za ním ozvalo znovu otráveně: “Jo to jsi ty, jo?”

Nějak podobně odpovídala roztoužená děva v jednom filmu, vyložil si to proto jako souhlas a úplně při tom přeslechl zcela nevábný tón, “Já jsem taky nažhavený!” Čekal, jak tato věta zaboduje, možná by čekal i odpor, ale mlčení ho zcela vyvedlo z míry. Začal tedy sypat z rukávu další vysledované věty: “Toužím po tvém obětí! Dnes je krásný den, pojďme si někam sednout. Máš moc krásná…” tuto větu nedopověděl, protože chtěl říct “oči”, ale ty jeho napovídaly, že to zrovna není objekt jeho obdivu. Jako by těch překvapení a obratů už dnes nebylo málo, promluvila, spíše zvolala, a velmi šťastně: “Konečně, už jsem se nemohla dočkat!” a vyběhla vstříc jeho objetí. Následující chvíli si nedovedl vysvětlit. Ležel na zemi, ale přitom slyšel, jak ona stále mluví a raduje se z jeho vyznání. Pohlédl tedy výše a uviděl obraz zkázy, ona, jeho vysněná princezna, se objímala s nějakým klukem, který ho před chvílí srazil na zem. Chtěl vstát a začít souboj na život a na smrt, ale při pohledu na svého soka se rozhodl, že nebude bránit ve štěstí tak perfektnímu páru. Teď jen nevěděl, jak odejít, a proto použil to jediné, co ho napadlo: “Zavřete oči, odcházím.” a rychle se vytratil z jejich dohledu. Vytratil se však daleko rychleji, než sám očekával, protože místo, které si vybral za své ústupové, se ukázalo být silnicí a jedno z aut ho o tom nemilosrdně přesvědčilo.