Ulice, o které se chystám mluvit, nebyla nikterak zvláštní. Stály v ní dlouhé řady šedivých domů, jejichž obyvatelé se navzájem neznali. Jezdila  po ní spousta aut a tramvají zaprášených městským smogem a po rozbitých chodnících klopýtaly sem a tam davy smutných chodců, kteří se i v tom návalu cítili strašlivě sami. Někdy po ní poletovaly sněhové vločky, jindy spadané listí, občas nadávky,  to záleželo na čase…Vše prostupující šeď téhle ulice narušovaly místy jen nepříliš nápadité nápisy sprejerů. Důchodci rozvalení v oknech pozorovali všechnu tu nudu celkem netečně…v očích a na čele se jim zračilo opovržení nad zkažeností tohoto
světa…ale možná své znechucení  jenom hráli, protože z toho zkaženého světa se jim prokazatelně vůbec nechtělo a dnem za dnem jich v oknech  přibývalo stále víc a víc. 
Do téhle šedivé smutné ulice se jednoho podzimního dne nastěhoval chlapeček s holou hlavou, leukémií, kudrnatou maminkou a usměvavým tatínkem. Byl až ošklivě hubený, upoutaný na lůžko, ale především to byl chlapeček…

A tak když se o pár dní později zrána probudil, přetrpěl mytí zubů a protivnou krupičnou kaši ke snídani, vrátil se do svého pokoje aby vykonal svůj každodenní rituál. Usmál se nevinně na maminku, která mu podala prášek, počkal, až se za ní zavřou dveře a celý pookřál. S chutí vyplivl tabletku za gauč, teplý bylinkový čaj vylil do keramického pomalovaného květináče s fíkusem a chvatně odkráčel do koupelny, kde se lačně nahltal ledové vody z vodovodu. Cestou z koupelny si všiml, že tatínek s někým telefonuje a tváří se neurčitě, tak se vytratil zpátky ke svému počítači. Zrovna když zastřelil svou třicátou pátou kachnu ve své oblíbené hře, vtrhla do pokoje rozzářená maminka a otevřela okno…Zavolala chlapečka a s nadšením ukázala na betonový sloup dole u tramvajové zastávky…Visel na něm veliký plakát vyzývající k dárcovství kostní dřeně, ale to chlapečka nezajímalo. Zaujal ho on sám, kterak se holohlavý a smutný šklebí z plakátu. Tak se chlapeček poprvé zjevil ulici…
Když maminka po chvíli opět odběhla telefonovat, chlapeček ještě pořád trucoval v okně. Vůbec se mu nelíbilo, že se tam dole vidí. Naštvaně nafukoval tváře a dělal na důchodce naproti v oknech ještě ošklivější obličeje, než měli oni sami. Zabrán do své hry nepatrně posunul loket. Zavadil o květináč fialek trůnící vedle něj na bíle natřeném parapetu. Květináč se s rachotem zřítil dolů na chodník, kde se roztříštil přímo pod nohama procházející ženy s platinovými vlasy a vínově červenou minisukní, nápadně mu připomínající ženy na fotografiích webových stránek přísně mu zakázaných maminkou. Žena vypískla skoro současně s chlapečkem, který se rychle schoval za záclonu a vzápětí směšně poskočila. Ze smutného davu se ihned oddělil prošedivělý elegán…přistoupil k ženě a jal se zuřivě gestikulovat rukama směrem k oknu, květináči i jí samotné. Dáma se během hovoru uklidnila, urovnala si lakem ztuhlé vlasy, roztáhla rty k úsměvu a za malou chvíli už chlapeček viděl ulicí odcházet svůj první, šťastný a barevný pár.
Na chvíli se zamyslel. Přemýšlel, zda to byla náhoda, či zda mají létající předměty na lidi opravdu nějakou kouzelnou moc. Už věděl, že řidič, který bydlel v bytě za stěnou hned vedle něj, každé ráno spěchá na zastávku do tramvaje číslo 18, aby se na směně vystřídal s tím předchozím a také věděl, že se stále tváří nerudně a že je sám. Rozhodl se tedy k akci. Požádal maminku o chleba s máslem, připravil ho na parapet a čekal..za pár minut ze vchodu skutečně vyběhl řidič. Chlapeček zamířil a hodil po něm chleba. Řidič, v jehož periferním vidění se náhle ocitla neznámá věc instinktivně uskočil, bohužel zrovna do zablácené kaluže, kde mu uklouzla noha. Zvedl se celý zablácený, pohrozil nahoru k oknu a naštvaně doutíkal na tramvaj. Druhý řidič vystoupil, tramvaj se rozjela a chlapeček se už už chystal zklamaně zavřít okno s tím, že jeho teorie na šťastné lidi nefunguje, když si všiml, že tramvaj neodbočila do leva, kam obvykle odbočovala, nýbrž jede dál rovně. Zvědavě se vyklonil z okna. Tramvaj zastavila, lidé v ní si něco povídali jeden přes druhého. Řidič ve vzteku zapomněl přehodit výhybku a musel se vrátit. Ale…když couval, nevšiml si tmavovlásky přecházející se psem ulici a tak tak že do ní nevrazil. V chvatu zastavil tramvaj, vyběhl ven davem naštvaných lidí komentujících jeho schopnosti nepříliš vybíravými slovy a zastavil se před ženou, stále v šoků stojící na kolejích. Začal se omlouvat. Žena se kupodivu nezlobila a po chvíli hovoru mu na papírku podala své telefonní číslo. Chlapeček se usmál pod vousy, zavřel okno a vytáhl ze šuplíku sešit, na který úhledně nadepsal „statistika.“

Od toho dne měl chlapeček i ulice novou zábavu. Tu hodil před zamračenou stařenu táhnoucí z nákupu tašky vajíčko. Ulekla se, zaklela a hned jí přispěchal na pomoc zamračený dědeček. Z místa činu pak odešel s úsměvem, babičkou a s taškami ve svých vrásčitých rukou. Jindy vystřílel do účesu vysoké smutné slečny celý vodopád barevných plastelínových kuliček a za okamžik už jí je z vlasů pomáhal vybrat mladík v brýlích. Chlapeček s úsměvem zapisoval do svého sešitu jeden úlovek za druhým.
Když se o pár měsíců později prodralo do města konečně jaro, dříve šedá a smutná ulice vypadala k nepoznání. Vysoká slečna si teď pod okny vykračovala s brýlatým mladíkem a rostoucím bříškem, zamračený důchodce kupoval pravidelně své stařence kytičku sněženek, za stěnou chlapečkova pokoje štěkal pes a řidič vybíhal každého rána do práce se svačinou a snubním prstýnkem na ruce. Zpráva o veselé ulici se roznesla městem, osamělí lidé z jiných čtvrtí se teď krčili pod okny a čekali na svou příležitost. Po obou stranách vyrostly prosperující kavárny, neboť lidé se rádi vraceli do míst toho svého „ poprvé“. Zamilovaní sprajeři teď plni inspirace a euforie vytvářeli na zdech čím dál nápaditější a pestřejší kreace a důchodci v oknech ožili, neboť měli konečně o čem mluvit a vesele na sebe navzájem pokřikovali z domu do domu. Na sloupu u zastávky stále z plakátu pozoroval svou ulici holohlavý chlapeček.
A stejný holohlavý chlapeček pozoroval svou ulici i sebe samého z okna. Čekal totiž zrovna na příjemnou blondýnku, která tak trochu narušovala kolorit ulice. Stále chodila smutná a sama a chlapeček na ni už dlouho chystal své dílo. Z maminčina pokoje vyhrávaly táhlé tóny tanga a chlapeček si připravoval igelitový pytlík plný krupičné kaše, kterou tak nenáviděl. Blondýnka se rychlými kroky blížila pod okno, chlapeček zamířil a hodil. Jenže právě v tom okamžiku vycházel zrovna ze vchodu chlapečkův tatínek. Chlapeček strnul. Pozdě. Pytlík už byl na cestě vzduchem. Dopadl na chodník a krupicová kaše vystříkla dámě na boty. Tatínek se s úsměvem přitočil a podal blondýnce svůj károvaný kapesník. Blondýnka zamrkala dlouhýma řasama a tatínek ztratil srdce.

A chlapeček s kudrnatou maminkou ztratili tatínka a bůhví jak to s nimi oběma dopadlo. Jisté je, že ulice až neskutečně rychle ztratila svou veselost a barvu, znovu zešedla a stala se z ní obyčejná městská, ničím výjimečná ulice. Sprejeři přestříkali své barevné kreace nihilistickými nápisy, důchodci v oknech se přestali usmívat a vrátili se ke svému oblíbenému znechucenému výrazu, kavárny postupně zkrachovaly a řidič tramvaje…řidič tramvaje se kadý večer vrávoravě připotácel domů, kde byla v rozsvíceném okně patrna jeho silueta, kterak se krčí před vrčícím psem a příšerou v natáčkách. Šedá ulice pak možná dalších sto let čekala na chlapečka, který by jí řekl, jak žít.