|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Naposled jsem se dostal do Bohnic koncem letošního srpna, když mně přestal zabírat Cipralex. Předtím mně nějakou dobu bylo natolik dobře, že jsem zcestoval celé severní Čechy – vlakem na průkazku ZTP, tedy velmi levně. Řekl jsem si: než si mám dávku Cipralexu zvyšovat, raději si na ty deprese vezmu něco úplně jiného. A vzal jsem si Remood, který už v minulosti několikrát zaúčinkoval. První den byl dobrý – vzal jsem si opatrně po čtvrtkách celkem 3/4 tablety. "Neškodilo by to trochu popostrčit" povídám si a druhý den jsem vzal po půlkách celkem 1 a 1/2 tablety. To už bylo moc. Několik hodin jsem odolával děsivé úzkosti a nakonec jsem si zavolal sanitku. Byla to zatím nejhorší posádka, jakou jsem zažil: "O tom, kam vás povezeme, rozhodujeme my. Pojedeme na Karlák na internu, tam ať rozhodnou, co s vámi. Věci si neberte, asi pojedeme ihned zpátky.“ „Věci si beru, protože mě z Karláku stejně pošlou do Bohnic, já už to dvakrát zažil.“ tvrdil jsem neochvějně. Nakonec dali na mě a jelo se ucpanou Prahou za nepřetržitého houkání do Bohnic. V Bohnicích mně ten mnou nasazený Remood kupodivu ponechali, pouze snížili dávku. S počátečními úzkostmi nedělali vůbec nic, prostě čekali, až to přejde samo. Nakonec, na pacienty s úzkostmi, neustále korzujícími po chodbách, jsou tam zvyklí. V Bohnicích mně tentokrát bylo mimořádně dobře, samozřejmě s výjimkou toho prvního dne, zejména když mi tam asistent přinesl kupu knížek ke čtení. Když jsem je všechny přelouskal, požádal jsem o propuštění, "protože mi už vůbec nic není". Kupodivu mně vyhověli, s výhrůžkou, ať si proboha neměním nasazené léky a jejich dávkování. Blbě se mi udělalo samozřejmě až po dvou dnech doma. Zpočátku jsem trpěl jako Kozák, co se chtěl stát atamanem, dokonce jsem jednou navštívil Michaelu (svoji psychiatričku), která se zděsila nad tím, že si jen tak jezdím metrem po Praze, ale to byla moje poslední jízda veřejnou dopravou za pomoci Remoodu. Já jsem ho totiž vyměnil zase zpátky za Cipralex a absolvoval jsem dva výlety vlakem. Oba do Rakovníka, kam ty vlaky jezdívaly o prázdninách poloprázdné. Jenže mezitím prázdniny skončily, vlak náhle poloprázdný nebyl a já musel brát cestou prášky na uklidnění. Zpátky jsem se pokaždé vrátil autobusem, kde sleva ZTP platí také a je to levnější než vlakem. Není tam bohužel záchod, ale zato tam byla klimatizace, což jsem při 25 stupních ve stínu ocenil. Autobus mě pokaždé vyplivl na odporném Zličíně, odkud trvá cesta metrem na Pankrác hodinu, ale přežil jsem to. Nyní se z opatrnosti zase zdržuji doma, protože jsem si dávku Cipralexu zvýšil (to jsem měl udělat už v srpnu) a čekám, až se stav ustálí, aby to se mnou zase ve vlaku nemávalo. Budu se zase muset objednat k Michaele.
|
|
|