Poušť
Zacloumal s ním poryv prudkého hněvu. Mračil se hůř než obloha před povodněmi, potopou. Jak je možné, že to ty ovce kolem nechápou, nevidí snad, že se mi mají klidit z cesty, když mám skoro chuť vraždit? A támhleta osoba si mě ještě ke všemu prohlíží. Fakt u toho musím mluvit, když mě všichni tak dokonale serou? To to chtějí slyšet? Nečum tak blbě, krávo!
Konečně se zavřel do své pracovny a zapadl do křesla. Ruce se mu třásly. Já vám dám, rušit mi kruhy, zlostně procedil mezi zuby. Dalo mu velkou práci uklidnit se. Neodbytné napětí z něj postupně opadalo. Už celý uvolněný přivřel oči a před nimi se mu objevila neznámá, vyprahlá krajina. Slunce tady všechno spálilo, všude kolem jen písek. Udělal krok a byl tam, to horko ho celého pohltilo.
Z duny po jeho levé ruce se vynořil člověk v dlouhém černém hábitu, před ním se po písku plazil dlouhý stín.
„Pohleď, naučím tě, jak se stát neviditelným, rozplynout do všeho kolem,“ řekl a přitom mu podal, ještě překvapenému, velký kus černé látky.
„Oblékni se do toho a nehýbej se,“ s těmito slovy zmizel.
Vůbec o tom nepřemýšlel a několikrát obtočil těžkou vlněnou tkaninu kolem svého těla. Za chvíli začal všemi smysly vnímat, že se ocitl uprostřed ohně, v samém jeho středu. Snažil se to vydržet. Nemohl myslet na nic jiného, než na šlehající plameny, které olizovaly celou jeho zborcenou postavu, zkroucené ruce a vratké nohy, vnikaly mu očima, ústy, nosem a ušima dovnitř lebky.
Žár postupně polevoval. Náhle ho málem srazil na kolena mrazivý vítr, donutil ho zavřít oči. Uviděl před sebou známou ulici, jezevčík přivázaný před obchodem se schoulil strachy za odpadkový koš, holubi se rychle rozlétli na všechny strany, ale lidi, ti ho neviděli. Otevřel zase oči. Kolem byla jen holá planina bez života. Poušť.
|