Antikvariát

Antikvariát - řeklo by se,že tady nepotkám živáčka a je to skutečně pravda.Když za sebou zavírám staré,masivní,dubové dveře. Pohled,který se mi naskytl, mi v mžiku mění náladu. Možná je to tím tichem, které na mě doléhá snad ze všech stran,anebo jen zvláštnost všech těch předmětů kolem. Jejich původ a využití se bojím odhadnout. Z hlubokého snění mě vytrhne pán,kterého odhaduji jako majitele tohoto království. Je to starý,přijemný pán,na kterém jde na první pohled poznat, čemu obětoval svůj jediný život. Po jeho úsměvu,který nemůže patřit nikomu jinému nežli mně,nikdo jiný krom jeho a mne tady ani není. Je mi jasné, že uspokojí mou zvědavost a provede tímto rájem.Ani jeden z nás nešpitl jediné slovo.Byl by hřích narušit tu božskou atmosféru,která zde panuje.

Nakonec je to on,kdo ticho poruší svými kroky do zadní místnosti.Omámená ho následuji a tam začíná výklad.Nevzpomenu si ani co povídal,ale zapůsobilo to na mě natolik,že jsem nebyla schopna jediného slova. Otázkou zůstává, kdože mě tak okouzlil? Byl to ten pán,kterého jsem už poté nikdy neviděla,nebo jen ty okolnosti kolem? Snad vše najednou-netuším.

Další dny mě neopustila myšlenka na toho zvláštního dědečka za pultem. Nemohu si pomoci. Jako omámena se poté objevím před tím samým krámem jako minule.Vcházím do mě už známých dveří a těším se, že dnes bude výklad pokračovat. Mýlím se, nikdo zde není, jen nadpis na dveřích: Dočasně zavřeno. Neodhaduji, co se mohlo stát a smutná odcházím domů.

Od toho dne se tam objevuji den co dnes naději,že můj krámek s kouzelným dědečkem je konečně v provozu.

Po době, jež mi připadala jako věčnost,sahám na kliku,která povolí. "Hurá," volám sama pro sebe. Pomalu vcházím do místnosti. Mám připraveno spoustu otázek,ale koho se zeptat? Nikdo tady není. V místnosti vzadu spatřím mladého muže,začteného do knihy,jejíž titul jsem neznala. Přes svou hlučnost mě neslyší,spíše nevnímá. Vůbec netuším,kdo to je. Ač ho vidím prvně v životě,zdá se mi,že má něco s majitelem tohoto krámku společného.Ta chuť a nadšenost ze všech těch knih kolem. Nebo se mýlím? Jako by v té knize viděl něco,co normální smrtelník nemá šanci zahlédnout. Fascinuje mě natolik,že si s ním měním role a přestávám pro změnu vnímat zase já: "Halo,přejete si slečno!" Kouká na mě svými modrými očima říkajíc,že se chce vrátit ke své načnuté knize.V šoku se chci ptát na kouzelného dědečka,ale co mám říct? Že hledám kouzelného dědečka? Za koho by mě měl? Přesto to riskuji a ptám se: "Hledám kouzelného dědečka,patří mu to tady." Plná rozpaku a nejistoty čekám na odpověď. Načež mi oznamuje.že JEHO dědeček,kterého já si jen vypůjčila,zemřel. Vy jste ho snad znala? Ptá se mladík a oči mu jen zazáří. Znala jsem ho? Nebo jsem si ho jen vysnila? Ale jeho vnuk je rozhodně skutečný a dědečka mi jistě nahradí.