V domě tiše zapraskalo. Za chvíli se schodištěm spustila skleslá postava. Karel byl člověk, který nosil tíhu svých myšlenek na zádech, byl. Byl spisovatel a do této secesní vilky s krytým bazénem se přestěhoval, aby našel sílu na další román; už musel změnit prostředí. Zpod schodů zamířil přímo do kuchyně – ráno měl vždy hrozný hlad. Chvíli jedl, když v tom najednou ztratil sám sebe.

Za nějakou dobu se ale naštěstí našel. Necítil chuť jídla, neuvědomoval si, že polyká, nevěděl ani o tom, že dýchá. Jediné, co v tom okamžiku nalezení cítil, bylo to, jak mu jezdí kůže po tvářích. V tom momentě se v prázdnu objevil malý zmatený chomáč, který téměř nedržel při sobě; pátral po tom, co se vlastně děje. Tenhle stav byl snad jako sen: dlouhý a krátký. Karel v něm nemohl nic rozřešit, uplynula další chvíle a spisovatel ucítil papriku, proudící vzduch v krku, tlakem se kroutící páteř a samovolné žvýkání úst.

Karel se probral a jedl dál: mířil však vidličkou, tlačil na nůž a kousal; na podobné výpadky byl zvyklý.

Náhle Karlova mysl přeskočila jak jehla gramofonu, teď před ním stál sen dnešní noci: skočil do nehybné vody svého bazénu, aby si jako každý večer zaplaval několik délek; uprostřed jedné z nich však zastavil, přestal cokoliv dělat a pomalu klesal dolů.

Jehla dojela ke dnu, Karel se zvednul a znepokojený běžel k bazénu. Strop byl plný barevných oken, skrz které svítilo slunce. Tuto halu s měnící se hrou barev přímo miloval; z čeho však cítil podivnou pochmurnost byl samotný bazén. Hladina se mrtvě zrcadlila v nehybné rovnosti. Ta masa vody se ho dotkla zpříma a on se přistihnul včera, jak skáče do vody, aby udělal vlny, viděl jak cáká místo toho, aby plaval. Všechno pro nic. Dnes je to už zase jakoby tu včera vůbec nebyl. Bude se muset zase přestěhovat i se svým batohem.