032302mustangd.jpg, image/jpeg, 400x300
Tato práce je určena pro předmět „Psychoanalýza v praxi“. Přesto se v ní na několika místech dopouštím určitého faux pas a zmiňuji se o Carlu Gustavu Jungovi. Hovořit v psychoanalýze o Jungovi znamená vyvolat reakci, která se podobá konstelaci komplexu - ale není tohle opět jungiánská formulace?
Rozrušení kvůli Jungovi se neubránil již Freud (jeden příklad si později uvedeme), podle mého většího, než směřoval Jung Freudovi. Zdá se, že rozdíl mezi oběma postoji se odráží i u jejich následovníků - zatímco „jungiáni“ citují Freuda docela často a rádi, freudiánský přístup by mnohem častěji charakterizovalo to, co ve svém Kritickém slovníku psychoanalýzy poznamenává Charles Rycroft: „autor trpí obvyklým konstitučním defektem (není schopen porozumět Jungovým pracím)“. Slovy, že o Jungovi v rámci kursu řeč nebude, byla koneckonců zahájena i „Psychoanalýza v praxi“.
Nyní bych však toto téma rád opustil, neboť citový vztah obou škol není předmětem mého zájmu. Nejedná se však ani o snahu Freuda a Junga znovu smířit, neboť citován může být kdokoli, kdo má, podle mého názoru, k tématu co říci. Ale nyní již k tématu mé práce.
Patrick Casement ve své knize Hledání a objevování uvádí tyto příklady protipřenosu.
V průběhu jedné dlouhé psychoanalýzy se Casementovi pravidelně stávalo, že si uvědomoval, jak hrozně ho nudí jeden pacient. Ač se to pokusil řešit jako svůj osobní protipřenos, jeho pocity nemizely. Postupně došel k poznání, že vlastně reaguje na skutečnost, že se pacient neobrací na něj. Jako by Casementa považoval za fyzicky přítomného, ale emocionálně vzdáleného - za někoho, koho stejně nedokáže zaujmout, nebo někoho, kdo zaujat být ani nechce. Casementovi se vynořil obraz tohoto pacienta v době, kdy byl v psychiatrické léčebně. Zde ho pravidelně navštěvovala matka, která tvrdila, že jí synův pobyt v nemocnici dělá starosti, ale přitom neustále racionalizovala, proč tam musí i nadále zůstat. Z průběhu další terapie se stalo zřejmým, že pacient měl na Casementa přenos v podobě mělkého vztahu k fyzicky přítomné, ale citově absentující matce. (88-89)
Jindy autor popisuje příběh pacientky, která s nehnutou tváří a tónem hlasu popisovala, jak jí obě děti zemřely na vrozenou mozkovou poruchu, zatímco Casementa při jejím vyprávění „vlastní city… skoro přemohly… Kdyby paní T. plakala vlastními slzami, necítil bych se tak zoufalý… řekl jsem jí, že se v sezení děje něco dost zvláštního… Odpověděla mi, že často potřebuje o smrti svých dětí mluvit, ale že ji lidé prosí, aby to nedělala, protože to na ně působí hodně podobně, jako to působilo na mne. Potřebuje, aby u těchto zážitků nic nepociťovala.“ (90-1)
V další kazuistice Casement popisuje situaci, kdy si po sobě neuklidil knihy a časopisy, které vytáhl z knihovny, a jeden z jeho pacientů dal najevo svůj údiv, jak může analytik v takovém nepořádku žít. Večer toho dne chtěl Casement po sobě věci uklidit, ale bylo mu nepříjemné, že by se mohlo zdát, že poslušně udělal, co se mu řeklo. „Na chvíli jsem se cítil tímto na pohled triviálním problémem ochromen. Jediným řešením bylo udělat to, co mi v tu chvíli připadalo nejrozumnější.“ Proto uklidil knihy, ale nedočtené časopisy nechal ležet, kde byly. Při příštím sezení pacient „vybuchl tónem, který se v ničem nepodobal čemukoli, co jsem od něj kdy předtím slyšel: ‘PATETICKÉ!’“ Podle pacienta analytik zvolil směšný kompromis mezi tím, aby se necítil ovládán a aby si věci uklidil. Casementovi již bylo známo, že matka tohoto pacienta pravidelně staví do dvojné vazby. I jeho vlastní dilema nad věcmi z knihovny vypadalo jako neřešitelné, dokud se jej rozhodl řešit způsobem, který mu umožnil zůstat svobodným - tedy přesně podle své vlastní potřeby. Pacient si však situaci interpretoval jako analytikovu neschopnost vyřešit dvojnou vazbu a udělat, co chce. (95-7)
Další případ líčí situaci, kdy terapeutka zaspala. Casement říká: „Je až udivující, jak terapeutka nevědomě reprodukovala skutečné selhání v terapii, které se tolik podobalo zážitku v traumatu z dětství její pacientky. Jak to tedy je, že občas zklameme pacienta, i když se tak vytrvale snažíme, abychom to neudělali?“ (101-2)
Mým cílem bylo učinit z těchto úryvků zřejmým, že existují terapeutické reakce, které vypovídají o vnitřní klientově situaci (předpokládejme, že interpretace popsaných jevů se ve všech případech skutečně potvrdila). Můžeme v souvislosti s nimi užívat termíny jako přenos a protipřenos, projekce, projektivní identifikace, dvojná vazba, terapeutické selhání a tak podobně - na podrobnějším dělení nyní nezáleží. Je samozřejmě nutné odlišovat je od toho, co Casement výše nazývá „osobním protipřenosem“, tedy vnitřní situací analytika, která by mohla do analýzy zasahovat. Oba druhy fenoménů však od sebe nelze přesně odlišit. Money-Kyrle vysvětluje terapeutovu empatii jako schopnost v pacientovi rozpoznat své rané já. Pacient podle něj pro terapeuta v první fázi představuje „bývalou nezralou část analytika samého, včetně jeho poškozených objektů, čemuž nyní rozumí, a tudíž s tím dokáže ve vnějším světě zacházet formou interpretace.“ (Casement 45-6) Právě tak se však nabízí myšlenka, že pacient v analytikovi vidí i nezralého sama sebe, své poškozené objekty. Je známo, že pacienti jsou velice citliví na analytikovi slabiny. U lidí s poruchami osobnosti tato citlivost zajímavě kontrastuje s jejich obecným nedostatkem empatie. Tato interpretace nabízí myšlenku, která není v psychoterapii rovněž neznámá: psychoterapeut vstupuje do psychoterapie, či specificky do psychoanalýzy, jakožto lidská bytost, se všemi přednostmi a chybami. Měl by však být schopen své chyby a omyly operativně zvládat. Tím, že je zvládá, dává pacientovi signál, že chyby a omyly zvládnout lze - proto je také dobře, že k nim při terapii dochází. Jak potom odlišit osobní a terapeutický protipřenos, aniž bychom se dopouštěli naivních závěrů a očekávání?
Tématem mé práce však není přenos a protipřenos, ale přenos myšlenek, citů či jiných duševních obsahů, tedy telepatie. Jak vidíme, jedná se o termíny velice podobné. A já se nyní zeptám: zamýšlejí se lidé, kteří mají v terapii i mimo ni běžnou zkušenost s projekcemi či projektivními identifikacemi, nad podstatou těchto jevů? Můžeme je nějak vysvětlit, či je prostě musíme přijmout jako fakt? Jiní způsobují, že zakoušíme to, co oni - nebo v nás evokují naše zážitky, které korespondují s tím, co prožívají oni. V podstatě to souvisí s termínem empatie. Na čem se předpokládá, že je empatie založena?
V Kritickém slovníku psychoanalýzy je empatie (v německé psychoanalytické literatuře původně doslova jako „vcítění“) definována jako „schopnost projikovat vlastní osobnost do uvažovaného objektu (a objekt plně obsáhnout)“ (41) Podobně Vavrda píše, že tento „vnitřní zážitek sdílení a porozumění duševnímu stavu druhého“ je v terapii zpravidla spojován „se záměrnou, zkusmou a dočasnou identifikací s pacientem (tzv. konkordantní identifikace)“, která „nám dává emoční vědomost o prožitkovém světě pacienta“. Při představě „vztahu jako proudu, který člověk (pacient) spoutává do určitých břehů, můžeme si představit, že podle toku můžeme tyto břehy (jezy a překážky) rekonstruovat. Tato situace umožňuje terapeutovi identifikaci s pacientovými psychickými obrazy druhých (tzv. komplementární identifikace) a tak lépe porozumět, jak je vidí.“ (Vavrda in Vymětal, 79-80)
Definice v Kritickém slovníku zní zvláštně, uvážíme-li že empatie se někdy označuje jako protiklad projekce (viz například Vágnerová), avšak o něco pochopitelněji, připomeneme-li si myšlenku Money-Kyrla. Empaticky mohu rozeznat jen to, co znám od sebe. Tato koncepce tedy patrně tvrdí, že zkusmo projikuji na druhého sama sebe, což vyvolává určitou zpětnou vazbu druhého, která tuto mou projekci koriguje. To má být zřejmě vystiženo Vavrdovou představou vztahu jako proudu a jeho břehů. Projekce by tak vlastně byla součástí empatie, spojená se schopností nechat na sebe působit reakce touto projekcí vyvolané a tuto projekci korigovat, ale i se schopností reagovat na projekce druhé strany. Zážitek těchto projekcí a korekcí by zakládal empatii jako proces, za nějž ji Vavrda považuje (80). Při pojetí projekce jako jevu empatii protikladného, by se jednalo o takovou projekci, která není korigována a není součástí empatického proudu, ale ustrnutím. Zajímavá koncepce, o níž jsem dosud neuvažoval (připusťme nyní, že jsem správně pochopil co mají Rycroft a Vavrda na mysli).
U Junga se má situace svým způsobem právě opačně. Sharp ve Slovníku základních pojmů psychologie C. G. Junga označuje empatii jako „introjekci objektu, založenou na nevědomé projekci subjektivních obsahů“. Podle Junga empatie „předpokládá důvěru vůči objektu“, protože se jedná o „připravenost setkat se s objektem na půli cesty, subjektivní asimilaci, která způsobuje, že mezi subjektem a objektem dochází k dobrému porozumění“. (Sharp) Zatímco v předchozím pojetí byla empatie iniciována zkusmým identifikováním se s druhým čili zkusmou projekcí, u Junga je způsobena introjekcí.
Je otázkou, zda-li můžeme introjekci a projekci považovat za dvě stránky téže mince, tedy očekávat, že k introjekci dochází, je-li vyvolána projekcí, či opačně. Řešit tuto otázku a tedy i, zda-li se psychoanalytická a jungovská koncepce vzájemně vyvracejí, nebo naopak doplňují, není tématem této práce, a proto ji ponechejme stranou. Co však mají obě pojetí společného, je opět onen tajemný předpoklad, že prožitky nějak putují z jedné osoby do druhé, nebo prožitky jedné osoby vyvolávají zrcadlení prožitků druhé osoby.
Otázkou totiž zůstává, jak dochází k tomuto druhu komunikace? Pojetí empatie jako komunikační výměny založené na dobře fungující zpětné vazbě se mi líbí, ale na čem je tato komunikační výměna založena? Příznivci umírněných pojetí řeknou, že reagujeme na gesta, postoj, hlas či mimiku druhého, tedy na způsob jeho neverbální komunikace. Komunikace je neverbální do té míry, do níž není verbalizovaná. Všechno vědomé je verbalizované (a všechno předvědomé verbalizovatelné). Z těchto premis plyne jednoduchý závěr: neverbální komunikace je - ve své podstatě - nevědomá. Doufejme, že tuto tezi budu mít možnost vysvětlit či obhájit v nějaké jiné práci (která se mimochodem bude zabývat kritikou derridovské postmoderny, která nám v našem prožívání nadělala takový zmatek). Troufám si tedy nyní tvrdit, že podle onoho umírněnějšího pojetí je empatie založená na nevědomé komunikace mezi jedinci, na komunikaci jejich nevědomí. Casement sedí u svého pacienta, který mu nevědomě sděluje, že jej považuje za emocionálně nepřítomného, což Casement také tak prožívá, aniž původně ví, z čeho to pramení. Co však terapeutka, která nestihla své sezení s pacientkou? Toho dne se s ní přece dosud nesetkala. Že by si daly takový signál na předcházejícím sezení? Otázka tedy zní: je pro empatii nutná fyzická blízkost osob, jichž se týká? Dovolím si nyní předpokládat, že tomu tak není a že již zkušenost mnohých psychoanalytiků mi tento předpoklad potvrdí. Mohou si například uvědomit, jak moc se netěší na sezení s určitým pacientem. Měli tento pocit už při posledním setkání s ním? Nebo si jej uvědomí, aniž by dokázali říci, jak dlouho už jej mají? Ale není v určitém smyslu jedno, jak prožitek vznikl? Mají prožitky přesné datum a místo svého vzniku? Tím se možná neobratně pokouším naznačit, že pro empatii, přenos či protipřenos není důležitá místní a dokonce ani časová blízkost lidí, kteří komunikují. To nazvěme radikálnějším pojetím. Níže bych však toto dělení na umírněné a radikální pojetí ještě rád upřesnil.
Nyní je na čase přiznat, že nejsem žádným psychoanalytikem, ale s různými projekcemi a projektivními identifikacemi mám zkušenost velmi bohatou, každodenní, ba téměř neustálou, protože jsem velmi citlivý. Může se samozřejmě teoreticky jednat o mé projekce na druhé lidi, a ne mé introjekce. Prakticky si nárokuji nyní o této možnosti neuvažovat (v minulosti jsem se jí zabýval dosti intenzivně). Jisté je, že zejména v místech, kde se nachází mnoho cizích lidí, mívám hodně tělesných prožitků - nejčastěji v podobě bolesti zad, břicha, hlavy, tlaku na srdci, sexuálního vzrušení či jemného erotického proudění po trupu nebo celém těle. Každý tento tělesný prožitek podle mého názoru odpovídá určitému prožitku, který z nějakého důvodu není u vysílající osoby na psychické rovině zrealizován. Nechci se tím nyní zabývat podrobněji, uvádím to proto, abych ukázal, že o jevech, o nichž tuto práci píšu, vůbec nemůžu pochybovat - a to v zájmu vlastního duševního zdraví. Vyjdu-li ze své zkušenosti, tak uznávám, že vlastně vůbec nevím, jak to, že tyto jevy existují. Lidé však z určitého důvodu mají tendenci považovat mě spíše za člověka s bujnou fantazií. Proč jim je ale milejší představa, že se jedná o mé představy, tedy o mé projekce - a nikoli o informace, které přijímám, které se ke mně dostávají, od druhých?
Mechanismus působení tedy - zatím - neznám, prozatím si víceméně vystačím s jungovským předpokladem kolektivního nevědomí. Podle Junga samozřejmě existují psychické vrstvy, které jsou společné více osobám, například rodině, či dokonce národu, rase nebo celému lidstvu. Podle něj psychické dokonce člověka předchází. Jung toto „předpsychické“ nazývá jako psychoidní. Uznáme-li existenci kolektivního nevědomí, pak můžeme též předpokládat, že lidé spolu mohou nevědomě komunikovat v rovinách, které jsou - dosud - neverbalizované, přestože si dopad těchto jevů uvědomují jako své zážitky - aniž však mohou ovlivnit jejich podstatu. Vzpomeňme, že i Casement prožíval svůj protipřenos jen do té doby, kdy jeho pacient pochopil jeho význam. A nyní bych se rád zeptal, existuje-li taková společná psychická rovina i ve Freudově psychoanalýze?
Freud ve svém známém „metapsychologickém“ spise „Nevědomí“ z roku 1915 podotýká následující: „Stojí velmi za povšimnutí, že nevědomí jednoho člověka může reagovat na nevědomí nějakého jiného člověka, přičemž obejde jeho vědomí. Tato skutečnost si zasluhuje důkladnější prozkoumání, zejména v tom směru, zda lze přitom vyloučit předvědomou činnost, jakožto popis je však nepopiratelná.“ (254) Na jiném místě Freud o vlastnostech nevědomí říká: „Pochody probíhající v systému nevědomí jsou nezávislé na čase, tj. nejsou uspořádány časově, průběhem času se nemění, nemají vůbec žádná vztah k času. Také vztah k času je vázán na práci systému vědomí.“ (249) Jsem nyní v pokušení doplnit k nezávislosti na čase i nezávislost na místě, a měli bychom tu podobnost s Jungovým předpokladem o relativitě času a prostoru v nevědomí. A říká-li Freud, že nevědomí dvou osob na sebe může přímo reagovat, netvrdí se tím něco podobného či rovnou stejného jako v případě Jungova kolektivního, tedy společného, nevědomí? Jak jinak by se nevědomí dostalo do nevědomí, než aby bylo toto nevědomí dvou osob svým způsobem jedno a totéž?
Je tu však i Freudova otázka, jestli se na této komunikaci účastní předvědomí - patrně v podobě podprahového vnímání. Podprahové vnímání, tedy neuvědomované vnímání běžnými kanály, si lze snadno představit jako předvědomé vnímání signálů neverbální komunikace, tedy vnímání, jež si neuvědomujeme, ale které by bylo možno zpětně popsat, lokalizovat jej do určité chvíle na určitém místě. Komunikace mezi nevědomími za účasti předvědomí by se rovnala tomu, co výše označuji jako umírněné pojetí, a komunikace mezi nevědomími bez účasti předvědomí tomu, co bylo označeno jako radikální pojetí.
Zde se již dostáváme k samotné problematice telepatie.V Klimešově Slovníku cizích slov se telepatie definuje jako „výběrová paranormální komunikace mezi osobami, při níž dochází extrasenzorickou cestou ke sdělování pocitů a představ“, čili méně přesně „schopnost některých osob mezi sebou přenášet a zachycovat city, představy apod. bez prostřednictví známých smyslových orgánů.“ (777) Po přečtení této definice a v kontextu mých dosavadních úvah mě napadá, že u telepatie vůbec nejde o komunikaci za pomoci smyslového vnímání - uvažujeme-li o radikálním pojetí.
Zastavme se nyní na chvíli u Freudových postojů vůči telepatii či obecně vůči okultním jevům. Zde přichází, co bylo slíbeno na začátku, tedy příklad Freudova rozrušení, šlo-li o Junga. Jung ve svých pamětech zmiňuje tuto příhodu (můžeme-li samozřejmě jeho verzi pokládat za věrohodnou): „Vzpomínám si ještě živě, jak mi Freud říkal: ‘Můj milý Jungu, slibte mi, že se nikdy nezřeknete sexuální teorie. To je ze všeho nejdůležitější. Podívejte se, musíme z toho udělat dogma, neotřesitelnou baštu.’ To mně říkal pln vášně a tónem, jako když otec říká: ’A slib mi jedno, milý synu: choď každou neděli do kostela!’ Poněkud udiven jsem se ho zeptal: ’Baštu - a proti čemu?’ Načež odpověděl: ’Proti přívalu černého bahna -’ zde na okamžik zaváhal a dodal: ’- okultismu.’.” (Jung 141) Připomeňme, že okultních jevů se týkala již Jungova disertační práce, takže Jung byl touto oblastí určitě přitahován.
V této citaci z Jungových pamětí můžeme spatřovat zlomyslnost vůči Freudovi, avšak může ilustrovat i Freudův komplikovaný postoj vůči tomuto druhu jevů. Ten dobře vynikne v jeho práci „Psychoanalýza a telepatie“ z roku 1921, jejíž rozpornost popisuje článek „The Secret History of Psychology“. Freud se v ní prý mimo jiné přiznává k následujícímu: bude-li nyní pozornost zaměřena na okultní fenomény, zdá se jisté, že mnoho z nich bude potvrzeno, avšak patrně uplyne mnoho času, než se dosáhne přijatelné teorie, jíž by bylo možné tato nová fakta vysvětlit, takže může dojít k narušení principů deterministické a mechanistické vědy. Tento a jiné motivy Freuda vedly k tomu, aby se článek rozhodl nepublikovat. (The Secret History) Doufejme jen, že jsem touto parafrází parafráze Freudovi příliš neublížil. Freuda zde můžeme na jedné straně kritizovat za politikaření v zájmu ochrany svých teorií, ale právě tak můžeme uznat, že je sám před sebou upřímný.
Zajímavým způsobem o telepatii v počátcích psychoanalytického hnutí mluví Jacques Derrida. Derrida vidí v okultnu příklad jevu, který psychoanalýza střídavě „polykala, a zvracela“, asimilovala, a odmítala jako něco cizího. Podle Derridy představuje telepatie v izolovaném nevědomí cizí těleso, takže se nelze uchýlit do subjektivity, aniž by vzniklo riziko, že nás bude „strašit“ něco druhého. (The Secret History) Avšak existuje-li, jak tvrdí Freud, i komunikace mezi nevědomím a nevědomím bez vědomého prostředníka, není již subjektivita plně oddělená od subjektivity ostatních. Opravdu v ní může strašit.
Freud je autorem asi deseti prací na toto téma. Roku 1933 vyšel „Sen a okultismus“. Ten je příkladem o mnoho vstřícnějšího přístupu, jehož jasným odpůrcem byl Freudův životopisec Ernest Jones, který Freudovu „kolísavost“ ve vztahu k okultismu připsal „vyšinutí génia“. (The Secret History)
Ve „Snu a okultismu“ Freud připouští, že mít předsudky je někdy účelné, ale jindy škodlivé, a vtipně poznamenává, že každý skeptik udělá dobře, zapochybuje-li příležitostně i o své skeptičnosti. (347, 360) Poté se soustředí na telepatii a uvádí několik případů, jejichž byl svědkem nebo s nimiž se seznámil prostřednictvím lidí, kteří je sami zažili.
První Freud pokládá za dosti názorný. Souvisí se snem, který je podle Freudova názoru
zřejmě zvlášť vhodný k přijímání telepatických zpráv. „Obdržíme pak tzv. telepatický sen a jeho analýzou se přesvědčíme, že telepatická zpráva v něm hrála stejnou úlohu jako jiný zbytek ze dne a že jako takový byla také snovou prací pozměněna a postavena do služeb její tendence.“ (350) Líčí, jak mu jednou píše jistý muž o snu, který mu připadá pozoruhodný. Jeho dcera, žijící v jiném městě, očekává v polovici prosince svůj první porod. S touto dcerou ho váže silná citová vazba - předtím Freud připomíná, že, jak se „mlčky předpokládá“, k telepatickému příjmu zpráv o prostorově vzdálené události dochází u osob, které mají silný citový vztah k osobě, jíž se tato událost přihodila. Onomu muži se v noci z 16. na 17. listopad zdá, že se jeho ženě narodila dvojčata. Tato žena je skutečně jeho druhá žena, nevlastní matka jeho dcery, s níž si vůbec nepřeje mít děti. Poté 18. listopadu ráno dostane telegrafickou zprávu, že se jeho dceři narodila dvojčata. Telegram byl podán předešlého dne, k porodu došlo zhruba ve stejnou hodinu, kdy měl onen sen. V souladu se svou teorií splněného přání Freud vykládá sen následovně. Muž, nespokojený se svou druhou ženou, by chtěl mít raději ženu, která by byla jako jeho dcera - pro nevědomí ale slovo „jako“ odpadá. V noci mu dojde telepatická zpráva, že jeho dcera porodila dvojčata. Snová práce se této zprávy zmocní a nechá na ni působit nevědomé přání. Přitom Freud připouští i domněnku, že se o telepatii vůbec nejednalo. Muž podle něj mohl ve svých latentních snových myšlenkách uvažovat takto: moje dcera se ve výpočtu data porodu o měsíc přepočítala; když jsem ji viděl naposledy, vypadala, jako by se jí měla narodit dvojčata; jak by se má první žena těšila z dvojčat! (poslední nápad Freud dodává podle asociací snícího). Jak Freud připouští, předpoklad telepatie dává daleko nejprostší vysvětlení, ale to neznamená, že je správný. (Freud 349-351) Freud pak ještě popisuje několik případů telepatie (nebo indukce myšlenek), z nichž zejména ten poslední je obsáhlý a zajímavý i díky tomu, že se odehrává během analýzy jednoho pacienta. Asociace tohoto pacienta lze velmi lákavě označit jako reakci na tři věci, na něž Freud v oné době myslel a které by u jeho pacienta mohly vyvolat žárlivost a pocit nedostačivosti. I zde Freud hledá racionální vysvětlení, ale zejména u první z oněch tří skutečností je podle něj myšlenka přenosu myšlenek velmi lákavá. (356-361) Případ si může každý sám přečíst.
Ve „Snu a okultismu“ Freud nakonec reviduje svůj opatrný postoj z doby, kdy psal „Psychoanalýzu a telepatii“, a říká: „nesvědčí o velké důvěře ve vědu, nevěříme-li, že je schopna přijmout a zpracovat i to, co se snad jednou ukáže na okultních tvrzeních pravdivé.“ (361) Přenášení myšlenek podle něj může dokonce znamenat cestu k mechanistické teorii duševna - duševní akty se podle něj možná přenášejí nějakým fyzickým pochodem, analogicky jako třeba při telefonické komunikaci. Psychoanalýza nás podle něj tím, že mezi fyzickou a psychickou oblast vsunula nevědomí, připravila i na možnost telepatických jevů. Naráží tím na onu v „Nevědomí“ zmíněnou přímou komunikaci mezi nevědomím a nevědomím? Nakonec přichází s domněnkou, že telepatie by mohla mít svou podobu například i ve velkých hmyzích státech a že by se mohlo jednat o původní, archaický způsob dorozumívání, který byl během fylogenetického vývoje zatlačen dokonalejší metodou sdělování pomocí znamení vnímaných smyslovými orgány. Starší metoda by však mohla zůstat v pozadí uchována a za určitých podmínek, například u davů ve stavu vzrušení, se stále ještě uplatňovat. (361-2)
Okultními procesy se v psychoanalytických počátcích zabývala i Helene Deutschová ve své práci „Okultní procesy během psychoanalýzy“ z roku 1926. Zaměřila se na intimní psychický kontakt mezi analytikem a analyzandem a chápala telepatické procesy jako přenosem podmíněné jevy. (The Secret History, Freud 361) Někdy v téže době uveřejnila svůj článek „Dětská analýza a matka“ i Dorothy Burlinghamová, která referuje o podivuhodných případech telepatie u dětí. O obsahu této práce se stručně zmiňuje Freud ve „Snu a okultismu“. (362) Na zájem dalších analytiků odkazuje článek „The Secret History of Psychology“: například na práce Sandora Ferencziho, který se zaměřil na souvislost okultních jevů s vyvolaným traumatem, či Ferencziho spolupracovníka Istvana Hollose, který se zabýval protipřenosem.
Další analytik maďarského původu Jan Ehrenwald, který se v hojné míře zabýval i parapsychologií, spatřuje původ telepatických jevů ve splývání mezi matkou a dítětem v době, kdy nemá dítě ještě utvořené hranice své identity. (Reed) I Freud očekává, že telepatii by bylo možné snáze očekávat v duševním životě dítěte, (362) jistě v důsledku křehčí struktury vědomí. To naráží na starší děti, u těch nejmenších se dá o telepatii hovořit v souvislosti kleiniánským termínem projektivní identifikace, který rozpracoval zejména Wilfred Bion. Tak Mitchell a Blacková říkají: „Bionovo pojetí projektivní identifikace bývá využíváno různými způsoby. Jeden z nich, poněkud obskurní, postuluje existenci určité formy duševní telepatie, při níž je obsah jednoduše přesunut z mysli dítěte do mysli matky nebo z mysli pacienta do mysli analytika. O projektivní identifikaci lze též uvažovat v souvislosti s jevy intuice a citové nákazy. Některé matky jsou citlivě vyladěné na afektivní stavy svých dětí - jako by byly schopné přesně vnímat co dítě cítí a co potřebuje… Afekty jsou nakažlivé. (Vzpomeňme na Sullivanovo přesvědčení, že existuje přímé „empatické spojení“, prostřednictvím nějž jsou afekty sdělovány, zejména mezi matkou a nemluvnětem.)… Afektivní naladění se zdá být vlastností patřící k lidské intimitě a snad i vysoce přizpůsobivým mechanismem přežívání ve vztahu mezi rodiči a nemluvňaty, jejichž afektivní stavy je třeba poznat bez pomoci jazyka.“ (128-9) Téma jistě stojí za hlubší zpracování.
Jak se dá čekat, Ehrenwald upozorňuje na paralelu mezi vztahem matky a dítěte a vztahem doktora a pacienta, takže jako Deutschová či Bion předpokládá zvýšený výskyt parapsychologických jevů při psychoterapii. Také uvažuje, že parapsychické schopnosti jako telepatie, jasnovidnost či psychokineze jsou hyperfunkce, neboli rozšíření normálních schopností, coby protiklad k funkčním deficitům typickým pro konverzní (hysterické) poruchy. Parapsychologie se podle něj řídí týmiž zákony jako sen, neurotický symptom či nevědomé procesy obecně - tedy psychodynamickými principy. (Playfair, Geller) Ehrenwald rozlišil mimosmyslové vnímání determinované potřebou a mimosmyslové vnímání determinované „defektem“ (neodporuje si tím však vzhledem ke své tezi o hyperfunkci? - obě myšlenky však mohou pocházet z různých období): první případ se vyskytuje u běžných jedinců při ohrožení významného emočního pouta, zatímco druhý u parapsychicky nadaných jedinců jako neschopnost filtrovat psychický materiál druhých osob. (Gackenbach) K těmto úkazům, tak jak již navrhli Freud či Jung, podle Ehrenwalda dochází zejména při odklonu od existence zasazené v prostoru a času, tedy například ve snech a obecně při změněných stavech vědomí. (Tolaas, Ullman) Zde se již dostáváme na půdu transpersonální psychologie.
Rád bych nyní shrnul, o jakých typech telepatie by bylo možné uvažovat při psychoanalytickém procesu - nebo obecně při procesu psychoterapeutickém, přičemž však předpokládám, že přenosové jevy, pro psychoanalýzu typické, výskyt těchto jevů podporují.
a) Jedná se jednak o Freudem naznačený přenos myšlenek (indukci), jak ji uvádí zejména v posledním z uvedených případů ve „Snu a okultismu“.
b) Dále se jedná o přenos představ. Vzpomínám na událost, která se stala mé známé během gestaltisticky orientované psychoterapie. Mé známé se zdál sen o motýlu a chtěla jej vyprávět. V tu chvíli, jak se dozvěděla, si její terapeut představoval motýla. Za přesný průběh této příhody zcela neručím, ale zní mi jako uvěřitelný a pro psychoterapii nikoli netypický.
c) A nakonec, a to nejčastěji, o přenos pocitů, k němuž běžně dochází v podobě přenosových jevů.
Kromě rané komunikace mezi matkou a dítěte, zejména ve spojitosti s termínem projektivní identifikace, by se hodilo rozpracovat i další témata, která by mohla s telepatií nebo podobnými jevy souviset. Velmi často se například stává, že lidé jsou k sobě přitahováni skrze společnou zkušenost, o níž nevěděli, že ji má i ten druhý, nebo jíž si dokonce oni sami nebyli vědomi. Psychoterapie nepochybně zná mnoho takových případů, kdy může být podobnost až zarážející a může přitom vyplynout na povrch až za mnoho let. Existuje též cosi jako neverbalizovaná rodinná historie, jíž se u nás zabývají například systemicky orientovaní terapeuti Vladislav Chvála a Ludmila Trapková. V psychoanalýze jmenujme výzkum Nicolase Abrahama a Marii Torok o sdílení nevědomého materiálu mezi těmi, kdo přežili Holocaust, a jejich dětmi. (The Secret History)
Henry Reed ve své práci „Vztah mezi intimitou a mimosmyslovým vnímáním“ naznačuje, že hranice mezi námi jsou možná iluzorní, nebo nejsou tak silné, jak bychom se rádi domnívali. Právě to, jak naznačuje Derrida, možná děsilo první psychoanalytiky, ale děsí to lidi i dnes.
Na základě naší čtvrteční diskuse v semináři ještě rozvádím dvě domněnky, na něž jsme narazili:
a. Je možné, že obsahy nejsou přenášeny z jednoho nevědomí do druhého - koneckonců k projektivní identifikaci dochází v míře, v níž není druhý vnímaný jako odlišná bytost, typicky u nejmenších dětí.
Spíše než o přenášení by se mohlo jednat o jakési „zrcadlující spouštění“: člověk nějak pociťuje druhého člověka, v souladu se svými minulými prožitky, které se v něm spouští. Druhý člověk se mu zjevuje vevnitř, v souladu s tím, co on sám („ten první“) zažil - nemůže tedy empaticky reagovat na to, co sám nezná. Může být například člověk, který ve mně vyvolává úzkost - ale spíše než tak, že by do mě přenášel svou úzkost, ve mně spouští mou kapacitu prožívat úzkost. On sám ale může tuto moji kapacitu, která je třeba vyšší než u jiných lidí, s nimiž mě může v dané situaci nějak srovnávat, cítit, a proto toto „zrcadlující spouštění“ se mnou iniciuje nebo podporuje.
Je ale těžko říci, zda-li savý papír saje dobře díky svým savým vlastnostem nebo díky vlastnostem tekutiny, kterou lze dobře sát.
b. Je možné, že na takové emotivní vlně se potom „přenášejí“ obrazové představy či dokonce verbální významy. Všechny tyto jevy výše nazývám jako formy telepatie, protože je vnímám jako stupňující se nebo nějak proměněné projevy jednoho a téhož.
Takové uvažování vyvolává přirozeně mnoho dalších otázek - například zdali existuje i takové přenášení myšlenek, u něhož můžeme o emočním zaangažování s úspěchem pochybovat.
březen 2006
literatura:
- P. Casement: Hledání a objevování. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 1999.
- S. Freud: „Nevědomí“, in: Spisy z let 1913-1917, Praha, Psychoanalytické nakladatelství 2002
- S. Freud: „Sen a okultismus“, in: Vybrané spisy I, Praha, Avicenum 1991.
- J. Gackenbach: „Childhood Experiences of Higher States of Consciousness: Literature Review and Theoretical Integration“, http://www.sawka.com/spiritwatch/cehsc/childhoo.htm
- C. G. Jung: Vzpomínky, sny, myšlenky. Brno, Atlantis 1998.
- L. Klimeš: Slovník cizích slov. Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1994.
- S. Mitchell, M. J. Blacková: Freud a po Freudovi. Praha, Triton 1999.
- G. L. Playfair, U. Geller: The Geller Effect. http://www.uri-geller.com/geller-effect/tge17.htm
- H. Reed: „The Relationship between Intimacy and ESP“ http://www.henryreed.com/publications/getknowyou.htm
- Ch. Rycroft: Kritický slovník psychoanalýzy. Praha, Psychoanalytické nakladatelství 1993.
- „The Secret History of Psychology 4“, http://sociologyesoscience.com/multicultural_psychology/secrethistoryofpsy-4.html
- D. Sharp: Jung Lexicon. A Primer of Terms & Concepts, http://www.psychceu.com/Jung/sharplexicon.html
- J. Tolaas, M. Ullman: Extrasensory Communication and Dreams. http://siivola.org/monte/papers_grouped/copyrighted/Parapsychology_&_Psi/Extrasensory_Communication_and_Dreams.htm#_ftnref1
- M. Vágnerová: Úvod do psychologie. Praha, Karolinum 1997.
- V. Vavrda: „Formy a prostředky psychoterapie“, in: J. Vymětal a kol.: Obecná psychoterapie, Praha, Psychoanalytické nakladatelství 1997.
|