16.09.02
Dnes je pondělí a pondělí je vždycky nejhorší. Musíte ráno v šest vstát oholit se (!), umýt si zuby (!!) a dokonce se nasnídat (!!!), aby pak ještě k tomu všemu musel do práce. A stejné to bylo i dnes. Už kolem poledne se to nedalo vydržet a v ve tři odpoledne když jsem končil, tak jsem měl nervy v pytli. Cestou jsem si v Mekáči koupil cheeseburger a potom co jsem si odložil věci doma, zavolal jsem Johnovi. John byl bohudík doma. Jeho cesta však byla velice strastiplná. Zastavili ho prý až policisté když přecházel dálnici na kraji Dublinu. Po vylíčení včerejších událostí jsme se dohodli, že sejdem na našem obvyklém místě v parku.
Když jsem tam došel, už tam všichni byli. Někdo, už nevím kdo z nás to byl, si vymyslel, že se budem pokoušet navázat mimosmyslový kontakt, čili telepatii. Ravján si něco mrmlal pod nosem, jako že jsme blázní a bůh ví co ještě, ale nakonec jsme se shodli, že to všichni zkusíme.
Nejdřív jsme, aby se zvýšila účinnost přenášení, zkoušeli najednou všichni vyslat tu samou myšlenku jednomu člověku. Nejdřív přijímal Tommy. Všichni jsme ze všech sil mysleli na 68. Tommy uhodl 95. A tak to šlo dál z dalšími pokusy. Pak George navrhl, že bysme to měli dělat jen ve dvojicích, protože ve skupině přijde všechno soustředění vniveč, jakmile jeden člověk na chvíli pomyslí na něco jiného. Tedy aspoň George to říkal. Pak padl další návrh a sice z Ravjánovi strany, a to že bychom měli přestat, poněvadž prý „vypadáme jako dementi“. Tady ovšem musím dát za pravdu Ravjánovi, protože většina lidí co kolem nás prošla, působila notně udiveně. Aby tak ne, myslím že všichni by vypadali udiveně, kdyby viděli, šest mužů, kterak sedí na lavičce v tureckém sedu, se zavřeným očima a bez jediného pohybu se soustředí na přenesení čísla 28 jinému, stejně podivnému muži. Nakonec jsme ale ve svém snažení vytrvali a pokračovali dál, teď už jen ve dvojicích. Dělali jsme to asi hodinu, až nás to nakonec přestalo bavit. A k tomu také začalo přibývat očumujících jedinců, kteří se tvářili jako při návštěvě ZOO. Nedosáhli jsme sice v naších myslích dokonalé shody, ale jisté úspěchy se povedlo vykonat. Mezi naše největší patří, ty kdy John vysílal Serafimovi sedmdesát šestku a Serafim uhodl šedesát sedm. Nebo když George vysílal Serafimovi a mně 36, přičemž já jsem uhodl 32 a Serafim 4. A nebo také když John přišel na číslo 56, přitom jak mu George vysílal 8. Když osmičku umocníme na druhou, potom od výsledku odečteme osmičku dostaneme 56, no není to úžasné?
Úžasné to možná je, ale ono už bylo půl sedmé a dny se nám pomalu zkracují, takže jsem šel domů už po tmě. Doma jsem se při večeři díval na zprávy. Hodně mně v poslední době baví sledovat zprávy o Iráku. Tentokrát pro změnu Hussajn nakonec povolil vstup inspektorů, ale Bush si usmyslel, že Hussajn blafuje (proboha jak může blafovat, když vstup povolí tak ho snad povolí, takže je tam pošlou a dál už není co řešit, nebo ne?) a proto ho musí rozdrtit. Zábavné.
|