Vchází,
zlomen, odevzdán nicotě a stínu,
prostý všech nadějí a života,
mlčí,
do země před sebou hledí,
své já zapoměl kdesi,
je bez sebe,
beze všech,
není vlastně ani sám.
Stojí ve dveřích,
ramena spadlá
a cesta sem je níčivá,
místnost se potemní jeho kalným pohledem,
v matu prázdných šedých slov mi kytky vadnou,
den končí,
konec začíná.
Přišel a vím,
čte v mích očích svůj epitaf,
minuty už nejsou,
rok je jen sen
a možná den,
je tento poslední,
poznáním zavání tento stav,
že neživý dialog ztrácí svou váhu,
že multihost odešel,
že sbohem.
|