Před třemi měsící přivezli muže, kolem čtyřicítky; byl v bezvědomí, ikdyž nebyl nijak zraněn. Teprve vyšetření CT odhalilo důvod – mohla za to rakovina mozku. V tomhle případě se nemuselo čekat na souhlas rodiny a tak ještě toho dne mohla začít operace – byl jsem tehdy zavolán k odborné asistenci neurochirurgovi.

Za dva dny se pacient v pořádku probral z narkózy a byl propuštěn domů. Jeho osmi hodinová operace se tenkrát povedla jak jen mohla, mozek nebyl poškozen a tak chodil na prohlídky už jenom ke mně; měl štěstí, vyhnul se vozíku, pravidelným neurologickým vyšetřením, lékům proti epilepsii, bílé holi.

Před týdnem byl na poslední plánované prohlídce, dnes přijde znovu. Bojím se dnešní návštěvy asi stejně jako on; to není obvyklé. Ze zásuvky beru jeho snímky, nastavuji je proti oknu a znovu si je prohlížím, třeba jsem včera něco přehlédl. Ne, jsou to metastáze původního nádoru rozšířené krví snad do celého těla.

Je deset hodin, otvírám dveře; sedí na lavici z béžového plastu, čeká, potí se, třepou se mu konečky prstů; mě škube obočí. „Dobrý den, pojďte dovnitř,“ zdravím ho tak klidným hlasem, který jen dokážu vydat. Hlava mu lehce trhnula, zdraví mě, vstává a jde za mnou do pracovny.

Usedáme do židlí. Nabízím kávu, čaj, sušenky... Když všechno jako obvykle odmítne, začínám mluvit k tématu: „Já... Já si s Vámi musím pohovořit o jedné záležitosti.“

„Co se stalo?“ vyhrknul ze sebe.

„Promiňte, nechtěl jsem vás vyděsit, jen cítím, že přestávám zvládat svoji roli ošetřujícího lékaře a protože chci a Vy máte právo na plnohodnotnou péči, tak bych Vám rád navrhnul přechod k mému kolegovi, který má ordinaci hned na tomto patře. O všem jsem ho už informoval, vaši složku studuje už týden, mohu Vás ujistit, že jeho odbornost a znalosti jsou perfektní. Je to vážený a uznávaný onkolog.“

„Dobře, když myslíte, že to pro mne bude nejlepší, tak lékaře změním. Lékaře považuji za člověka, který se stará o mé tělo, psychickou podporu nacházím jinde, takže mi tato změna nijak nevadí. Tím jsem však nechtěl shodit vaši práci,“ pověděl z klidem a upřímně.

„No vidíte, ovšem většina pacientů tuto pomoc hledá a já nechci připustit, byť je to sebevíc nereálné, že byste ji jednou hledal a nenašel.“

„Jste moudrý člověk a je vidět, že se o své pacienty staráte tak, aby měli tu nejlepší péči. Ještě, jak to teď bude s prohlídkami?“

„Dovedu Vás k panu doktorovi teď hned, domluví si s vámi další preventivní prohlídky,“ odpovídám. Pak oba dva vstáváme, jdeme chodbou k ordinaci mého kolegy. Klepu na dveře, „dále,“ odvrací hlas za dveřmi. Otvírám je, muž zdraví svého nového doktora, vchází dovnitř a já za ním zavírám dveře.

Když zaklapnou, vydávám se chodbou na dětské oddělení, za svými dvěma novými pacienty, které jsem dostal v této výměně, a hlavou mi přitom zní: „Nikdy jsem neuměl utěšovat kněze.“