|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Kapitola první: poměry
Soudruh Przík pracoval na Ministerstvu zahraničí Československé socialistické republiky. Pracoval tam už velmi dlouho. Pracoval už tam tak dlouho, až se mezi ostatními pracovníky Ministerstva zahraničí začalo tradovat, že na ministerstvu soudruh Przík pracuje už od doby, kdy ještě žádné Ministerstvo zahraničí neexistovalo. Ti mladší soudruzi se domnívali, že soudruh Przík je ve svém úřadě od časů, kdy ještě neexistovalo vůbec žádné zahraničí. Nabyli postupně přesvědčení, že soudruh Przík je ve funkci od chvíle, kdy ještě nebyl svět rozdělen sférami vlivu mocných, od doby, kdy na Zemi panovala pospolitost a jednota.
Nikdo už také nevěděl, kterou funkci soudruh Przík vykonával. Ani on sám to vlastně nevěděl. Všichni si mysleli, někteří snad doufali, že je nejvyšším hned po soudruhu ministrovi, a i soudruh Przík si to myslel. Jen soudruh ministr si to nemyslel, ten věděl, že všechna rozhodnutí stejně musí schválit soudruh Przík. Všichni se ho báli. Báli se ho tolik, že strach se vmísil, (jak šel čas), i do myšlenek generálních tajemníků strany která měla pravdu. Nikdo soudruhovi Przíkovi tudíž nehodlal odporovat či snad mu házet klacky pod nohy, jelikož soudruh Przík vše řídil a vše věděl a byl tu navíc i služebně nejstarším. Tak jaképak dohady! Soudruh Przík věděl o všem co se na ministerstvu zahraničí dělo, neunikla mu žádná informace. Bodejť ne, když vrátný Mertl byl jeho vrchním donašečem. Soudruh Przík mu za jeho služby nosíval při odchodu z úřadu domů poštovní známky z dopisů československých velvyslanců.
Vrátný Mertl sbíral poštovní známky. Sbíral je vášnivě. Sbíral je od doby, kdy se stal vrátným na Ministerstvu zahraničí. Nejvíce si cenil známek z kapitalistické ciziny, ale těch bylo čím dál méně. Ďas ví proč, já to také nevím. Vrátný Mertl který se v politické situaci příliš neorientoval, došel k názoru, že v kapitalistické cizině je čím dál méně poštovních úřadů. (Třebas v Laponsku toho roku zrušili hned dva poštovní úřady s odůvodněním, že k Ježíšku chodí čím dál méně přání. Také v severní Itálii a v Belfastu a také ve Skotsku zrušili po jednom poštovním úřadě, jelikož lidé si dlouho neměli co napsat - asi se pohádali a nemluvili spolu a dost možná si začali více telefonovat.) To sice vrátný Mertl nevěděl, ale intuice je holt intuice. Zase tak hloupý vrátný Mertl není. Známek z kapitalistické ciziny ubývalo. Vrátný Mertl se tím ale příliš netrápil, neboť se mu rozrůstala sbírka mongolských květin. Líbila se mu. Koneckonců proč ne, mongolské známky jsou barevné a tištěné na lesklém papíře.
To jsme ale odbočili někam do Mongolska, vraťme se domů do Čech. Však i vrátný Mertl žil v Čechách, kam bychom tedy chodili…
Soudružka Przíková byla zasloužilá soudružka. Během únorového převratu v roce 1948 roznášela manifestujícím v bandasce čaj. Co na tom, že nebyl slazený, bylo přece pár let po válce, to se dá pochopit. Na manifestaci na Staroměstském náměstí volala: tleskejte, pijte a nedržkujte! Byl to dobrý anglický čaj. Tak takhle se stala slečna Przíková soudružkou. Cukr ji potom v padesátých létech kdosi vyčetl. Ale protože Przíková, toho času ještě soudružka Mertlová, byla dobrá soudružka, zažalovala onu osobu. Nechali tu osobu odstřelit jak potulného psa. Co s takovými rejpaly? Vlastně se ale neví kdo nechal onu osobu odstřelit nebo snad oběsit, neb v té době nevěděl nikdo nic o střílení případně věšení divných soudruhů. Střílelo a věšelo se snad pro potěchu mocných, snad díky strachu (z bůhvíčeho) a kvůli něčemu, co do konce svého života jen těžko pochopím a čemu jen stěží porozumím, a jen soudruh Przík, který pracoval na Ministerstvu zahraničí Československé republiky to snad věděl. Ale nikomu to neřekl, stejně jako nikomu neřekl, že shodil potomka jednoho zapomenutého československého prezidenta z okna a vzal si soudružku Mertlovou za ženu. Sice to nijak nesouvisí, ale to není důležité. Prostě si řekli „ano". A když si soudruh se soudružkou řeknou ano, je to prostě tak.
Vrátný Mertl nemá se soudružkou Przíkovou-Mertlovou nic společného, jedná se o pouhou shodu jmen. Tedy mluvíme-li o Mertlové. Vrátný Mertl se také nikdy nedověděl, že žena soudruha Przíka se za svobodna jmenovala Mertlová. Raději mu to nikdo neřekl. Snad to zařídil sám soudruh Przík, aby se to vrátný Mertl nikdy nedozvěděl: ještě by si mohl bláhový myslet, že má něco společného se soudružkou Przíkovou.
Ale nechme dohadů, postupme v příběhu dále:
Sekretářka soudruha Przíka se jmenovala Kukuřičná. Byla to docela pohledná a inteligentní bytost. Vlastně byla moc okouzlující, tedy především za mlada. Snad proto se podivme, že měla se soudruhem poměr. Několik poměrů. (Nepočítal jsem všechny jejich poměry, ale prý soudruhovi Przíkovi porodila dva syny. To jsou minimálně dva poměry, pokud to nebyla dvojčata. Ale to se mi moc nezdá, to by se mi nehodilo do mého příběhu. Tedy dva syny. Jen tak mimochodem: zajděte si v sobotu mimo sezónu do pražské ZOO, dodnes je tam vystavují u stánku se suvenýry. Já je tam ovšem nikdy neviděl. Možná se přede mnou schovali, jsou-li plaší. Také si navíc nevzpomínám, že bych někdy navštívil pražskou ZOO mimo sezónu.)
Soudružka Kukuřičná řekla: „Přesně za měsíc bude mít tvá žena šedesát let. Měl bys ji koupit nějaký dárek, soudruhu."
„Děkuji soudružko," řekl soudruh Przík a sundal si brýle. Soudruh Przík si vždy před poměrem sundával brýle. Je to pohodlnější. Ono dělat poměry v brýlích také není špatné, ale koho by teď zajímaly poměry, když jsem se konečně dostali k meritu věci: soudružka Przíková brzy oslaví šedesátiny!
Kapitola druhá: o kohoutkovi a slepičce
Soudruh Przík slízal známky i Kukuřičnou, nasadil si brýle a šel z úřadu jako obvykle domů. Vrátnému Mertlovi řekl prosté „ahoj soudruhu", podstrčil mu balíček známek a usmál se na Mertla. Mertl sbírá známky. Všechny známky, které má, má od soudruha Przíka.
„Děkuji, blahorodí, hned vám nechám přistavit vůz," odpověděl jako vždy Mertl. Běžná rutina na Ministerstvu zahraničí Československé socialistické republiky, zdá se. Soudruh Przík se ale rozhodl, že dnes půjde pěšky, aby si pro svou ženu vymyslel nějaký dárek. Pohyb prý prospívá myšlení. „Jak si přejete soudruhu," řekl vrátný Mertl a nechal soudruha prospívat. Mimochodem o tomhle vrátném kolovali zvěsti, že plnil přání všem soudruhům. Opravdu? Brr, to je nechutné. Tak tuto epizodu vynechejme, je-li takto nechutná, a vraťme se zpátky k soudruhovi Przíkovi.
Soudruh Przík šel domů. Na ulici potkal kohoutka. Kohoutek se zeptal: „Jsi Przík?" Przík přiznal, že je Przík a kohoutek se uklonil a řekl na rozloučenou: „Skotská whisky je stejně dobrá jako kubánský doutník."
Soudruh Przík byl z toho trošku zmatený, ale ve své zemi už zažil ledacos a tak se vysmrkal a šel dál k domovu, myšlenky na dárek pro svou ženu stále v hlavě.
Na rohu té samé ulice potkal slepičku. Slepička povídá: „Potkal jsi kohoutka?" Przík řekl, že potkal kohoutka. Slepička se usmála a pověděla, že je dobře, že potkal kohoutka. „Protože to, že jsi potkal kohoutka" pokračovala slepička, „je dobré znamení, že tenhle příběh skončí."
Soudruh Przík byl rád, že to skončí, ale pro změnu nevymyslel žádný dárek pro svou manželku k jejím blížícím se šedesátým narozeninám.
Soudruh Przík vešel do dveří své vily a zakřičel: „Przíková, co si přeješ k narozeninám?"
Soudružka Przíková byla celkem hodná žena a je mi také - stejně jako vám - divné, že ji soudruh Przík neoslovoval křestním jménem.
„Ty jsi miláčku nic nevymyslel? Tak dobrá, povím ti co bych chtěla, teda kromě té velké oslavy u nás na zahradě. Chci tygra."
Pak šli spát, jelikož na poměřování byl již soudruh Przík příliš unavený a soudružka Przíková příliš nalíčená.
Druhý den ráno, myslím, že to byla středa, vytočil soudruh Przík číslo svého známého soudruha na Ministerstvu zahraničí Vietnamské socialistické republiky.
„Ahoj vietnamský soudruhu, potřebuji pro svou manželku k narozeninám tygra. Můžete mi tam u vás jednoho chytit a poslat ho k nám do spřátelené Československé socialistické republiky?"
„Ano, jistě," řekl vietnamský soudruh. „Ale jako protislužbu bych potřeboval sadu pravého čínského porcelánu, má neteř se vdává."
„Není problém," řekl soudruh Przík. „Pošlu vám tu nejskvělejší sadu čínského porcelánu. Vy mě potom na oplátku pošlete tygra."
„Domluveno československý soudruhu. Práci čest." Vietnamský soudruh ukončil hovor a soudruh Przík přemýšlel, kde vzít sadu pravého a skvělého čínského porcelánu. V Číně (také mě to napadlo). Soudruha Przíka to napadlo také, ale jaksi zapomněl, že několik zaprášených sad čínského porcelánu se nachází v Národním muzeu. Docela nepodstatná informace (nebo alespoň zdá se býti v tuto chvíli nepodstatnou.)
Soudruh Przík tak vytočil číslo na spřáteleného soudruha pracujícího na Ministerstvu zahraničí Čínské lidové republiky.
„Ahoj čínský soudruhu. Mám k tobě prosbu. Potřeboval bych pěknou sadu vašeho porcelánu. Musím ji poslat spřátelenému soudruhu ve Vietnamu, jehož neteř se vdává, a on mi pak za ní pošle tygra, protože moje žena má narozeniny."
„Dobrá, československý soudruhu. Pošlu vám náš porcelán, aby jste měl svého tygra. Já bych měl také přání: má matka si už dlouhá léta přeje kožich z polární lišky."
„To nebude problém, pošleme vám kožich z polární lišky, mám spřáteleného soudruha, který má tu možnost." Soudruh Przík se rozloučil s čínským soudruhem a hned se odhodlal vytočit číslo spřáteleného soudruha z Moskvy, který - což už není žádné překvapení - pracoval na Ministerstvu zahraničí (Svazu sovětských socialistických republik ovšem).
„Ahoj sovětský soudruhu, u telefonu je spřátelený soudruh z Československa. Mám k tobě prosbu, soudruhu. Potřebuji nutně kožich ušitý z kůží polární lišky, který musím poslat soudruhovi do Číny pro jeho matku, která po něm touží. On mi za to pošle sadu čínského porcelánu. Čínský porcelán pošlu soudruhovi do Vietnamu, jehož neteř se vdává a vietnamský soudruh mi pak pošle tygra. Manželka má kulaté výročí."
„Zdravstvuj soudruhu! Chápu, československý soudruhu. Kožich z polárních lišek pošleme. Ale zrovna mě napadlo, že i já bych něco od tebe prosil. Potřebuji krabici pravých kubánských doutníků, mám je hrozně rád. Řekl bych si Kubáncům sám, ale zrovna si nějak nevoláme. Mohl bys to zařídit?" řekl sovětský soudruh.
„Ano, zařídím to, můj sovětský příteli."
Soudruh Przík zavěsil telefon. Okamžitě vytáčí číslo do kubánské Havany na Ministerstvo zahraničí Kubánské socialistické republiky. (Zvláštní: v zemích socialistického tábora, které jsou rozesety po celé planetě, není nocí, jen světlých dnů.)
„Zdravím tě, kubánský soudruhu! Nemohl bys mi prosím poslat krabici vašich kubánských doutníků? Dám je sovětskému soudruhovi, který je moc rád kouří, ten mi za ně pošle kožich z polární lišky. Kožich z polární lišky pošlu spřátelenému soudruhovi do Čínské lidové republiky, jeho matka si ho přeje. Za kožich z polární lišky dostanu od čínského soudruha sadu čínského porcelánu, který musím poslat soudruhovi do Vietnamu, kterému se vdává neteř. On mi za sadu čínského porcelánu pošle tygra. Manželka má narozeniny. Přeje si ho."
„Samozřejmě, drahý československý soudruhu, krabici těch nejlepších kubánských doutníků pošlu. Jen bych také něco potřeboval. Vagón kvalitního evropského vína. Pořádáme oslavu vítězství ve volbách, které se budou konat příští rok, a dobré evropské víno by se nám docela hodilo."
„Není problém, kubánský soudruhu", řekl zase soudruh Przík a byl rád, že má tolik dobrých přátel.
Soudruh Przík: „Buď zdráv soudruhu ve spřátelené Federativní socialistické republice Jugoslávii! Mám prosbu. Nebyl bys tak laskav a neposlal mi vagón vašeho vína pro soudruha z přátelené Kuby? Soudruzi na Kubě pořádají oslavy vítězství ve volbách, které se budou konat příští rok, a mají zájem o dobré evropské víno. Za vagón vína dostanu od kubánského soudruha krabici doutníků, které pošlu sovětskému soudruhovi v milovaném Sovětském svazu. On je rád kouří. Za doutníky dostanu od sovětského soudruha kožich z polární lišky. Ten si přeje matka spřáteleného soudruha z Číny. Za kožich mi na oplátku pošlou sadu čínského porcelánu. Ten dostane jako svatební dar neteř našeho vietnamského spřáteleného soudruha. On mi pak pošle tygra."
„Jistě, to není problém, drahý československý soudruhu! Pošlu vám vagón dobrého vína, abyste dostal svého tygra. Jen mám malou prosbičku. Má tchýně byla před lety na dovolené ve spřátelené Libyjské socialistické džamáharii. Moc se jí líbily palmy v oáze Kufru. Se soudruhy z Libye si letos nevoláme. Kaddáfí vyfoukl Josipovi akcie Juventusu Turín nebo co. Chápeš jistě, že je to zapeklitá situace, drahý československý soudruhu."
„To chápu, palmu z oázy Kufru seženu. Zatím děkuji, drahý jugoslávský federativní socialistický soudruhu," odpověděl soudruh Przík.
Skončí tohle směňování vůbec nějak? Soudruh Przík o tom chvíli přemýšlel. Nemohl se rozpomenout, kdy naposledy měl tak náročný pracovní den. Pak si ale vzpomněl na setkání se slepičkou, která tvrdila, že to skončí a tak se zase uklidnil.
Soudruh Przík vytáčí číslo soudruha na Ministerstvu zahraničí Libyjské socialistické džamáharie.
„Zdravím tě, libyjský soudruhu. Posílám přátelské pozdravy všemu lidu do vaší socialistické džamáharie!"
„Buď zdráv československý soudruhu! Nápodobně. Copak máš na srdci?"
Soudruh Przík se zhluboka nadechl a spustil:
„Moje manželka bude mít brzy narozeniny a proto potřebuji palmu z oázy Kufru. Palmu pošlu soudruhovi do Jugoslávie. Tchýně onoho soudruha našla ve vašich palmách zalíbení. Když pošlu soudruhovi do Jugoslávie palmu, on mi obratem zašle vagón jugoslávského vína. Víno předám soudruhům ze spřátelené Kuby, kteří chystají oslavu volebního vítězství…"
„Nejsou volby na Kubě až příští rok?" zeptal se soudruh z Lybie.
„Ano jsou. Proč se ale ptáš, co se ti nezdá, drahý soudruhu? Něco není v pořádku?" podivil se trochu soudruh Przík.
„Naopak, tak to je všechno v pořádku!" Soudruh z Libye pak dodal: „Pokračuj drahý československý soudruhu, už tě nehodlám přerušovat."
„Kubánský soudruh mi potom pošle krabici doutníků. Krabici doutníků ode mne žádá sovětský soudruh, kterého jsem požádal o kožich z polární lišky. On doutníky hrozně rád. Na kožich z polární lišky už netrpělivě čeká soudruh z Čínské lidové republiky. Požádal jsem ho o sadu čínského porcelánu. Neteř vietnamského soudruha dostane porcelán jako svatební dar. Soudruh z Vietnamu mi pošle tygra."
„Tak tedy tygra. Hm. Dobrá," soudruh ze socialistické Libye za svým aparátem pookřál. „Pošli mi drahý československý soudruhu do Libye bednu semtexu a budeš mít svého tygra."
„To je výborné! Obchod je díky tobě, soudruhu ve spřátelené Libyi u konce. Pošlu vám bednu československého semtexu hned zítra."
„Tak domluveno, československý soudruhu!"
„Ať žije revoluce!"
„Ať žije!"
Kapitola třetí: tygr
Soudruh Przík se spokojeně protáhnul. Pak ale zvážněl, zarovnal se zpět do strnulé pozice člena strany, která má pravdu a zavolal soudruhovi na Ministerstvo obrany Československé socialistické republiky. Soudruh Przík, a to stojí za povšimnutí, měl dobré známé a konexe všude, jiná ministerstva nevyjímaje.
„Čest, Viktore. Na zítra mi připrav bednu se semtexem. Pošlu tam soudružku Kukuřičnou a Mertla. Heslo je tygr. Opakuji heslo: tygr!"
Hlas ve sluchátku znejistěl, hlasitě polknul a pak tiše pronesl: „Jistě soudruhu Przíku, zítra to tu budete mít u mne připravené."
Byl-li včerejší den středou, tak ten dnešní je čtvrtkem. To je docela nezajímavé, protože v tuto chvíli se nám příběh rozlézá do více dnů, dokonce týdnů. Mertl donesl bednu se semtexem, Kukuřičná ji odeslala do Lybie. Z Lybie poslali palmu. Kukuřičná poslala palmu do Jugoslávie. Z Jugoslávie pak dorazil speciální vlak s jedním vagónem vína. Vagón naložili do letadla, které zamířilo do Havany. Z Havany pak přišla zásilka s doutníky. Krabici doutníků okamžitě přeposlala Kukuřičná do Sovětského svazu. Obratem soudruh z Moskvy poslal kožich z polární lišky. Ten si Kukuřičná několikrát vzala na poměry se soudruhem Przíkem, a až pak ho poslala do Číny. Matka čínského soudruha naštěstí nic nepoznala, protože byla úplně slepá a hluchá a dokonce ani čichat už ji nešlo. Z Číny potom poslali sadu porcelánu. Jeden talířek se cestou rozbil, (bůh zná osud kožichu z polární lišky, láteřil intuitivně Mertl), ale už nebyl čas na nějaké telefonáty do zahraničí. Mertl oželel deset známek s britskou panovnicí z předchozího století, které vyměnil s vrátným Hochštaplem z Národního muzea za jeden čínský talířek. (Že to soudruha Przíka nenapadlo hned, poslat do Vietnamu čínský porcelán z Národního muzea!)
Porcelán poslala Kukuřičná do Vietnamu. Z Vietnamu měl dorazit tygr. Týden - a nic. Dvanáct dní - a pořád nic. Třináctý den - a nic!
Za čtrnáct dní dorazil tygr z Vietnamu. Na kole. V tlamě měl dopis od vietnamského soudruha. V dopise se vietnamský soudruh omlouval soudruhovi Przíkovi za to, že zásilka zřejmě přijde opožděně, neboť ve Vietnamu byla slabší úroda rýže a peněz na dopravu tygrů se nedostává. Stalo se to někdy ráno 21. prosince 1988, v den narozenin soudružky Przíkové. Soudruh Przík se ten den probudil a mumlal si pro sebe: nač potřebují semtex?
Ale když mu soudružka Kukuřičná telefonicky sdělila, že tygr dorazil, byl spokojen a na svou ranní myšlenku zapomněl. Soudružka Kukuřičná je poslem dobrých zpráv, je to dobrá soudružka!
Kapitola čtvrtá: oslava
Oslava na zahradě soudruha Przíka se vydařila. Spousta pozvaných pánů soudruhů a soudružek dam bylo natěšeno na hlavní událost odpoledne: předání dárku soudružce Przíkové. Už předem se šuškalo, že soudruh Przík připlavil opět něco velkolepého. Hosté popíjeli šampaňské a mimo jiné vedli řeč o tom, co všechno už soudruh Przík daroval soudružce Przíkové k narozeninám. A tak se bylo možno dověděti, že ke čtyřicetinám soudružky Przíkové daroval své choti soudruh Przík odlitek stopy amerického kosmonauta Amstronga, který tam zajistil vrátný Mertl. Nikdo se nikdy nedozvěděl jak se tam vrátný Mertl dostal, s kým a za čí peníze. (Fotografie v červeném rámečku vrátného Mertla, hrajícího golf na Měsíci, však visí stále ve druhém patře budovy Ministerstva zahraničí mezi dveřmi na pánský a dámský záchodek.)
K padesátinám dostala soudružka Przíková od svého manžela parník Titanic. Bohužel ho soudruh Przík musel vrátit, neb se ozvali hlavy států, které si považovaly majetek na Titaniku za svůj, že Titanic nepatří státu československému. Soudruh Przík pak na radu soudruha Lidumila Brežněva odvrátil hrozící jaderný konflikt mezi velmocemi: nechal zase Titanic potopit zpět na dno oceánu.
Na oslavách narozenin soudružek je jak vidno možno získat mnoho zajímavých informací, o kterých běžný smrtelník a pánové z National Geographic nemají ani tušení.
Kapitola pátá: tygr
Soudružka Kukuřičná stáhla plachtu z klece a vrátný Mertl otevřel dveře klece, ve které byl tygr. Tygr se ušklíbnul, zamyslel a vyšel mezi hosty na zahradě. Procházel se a ukazoval se československým soudruhům a soudružkám.
„To je ale krása," začala tiše vřískat soudružka Przíková. A pak už všichni tleskali a provolávali soudružce Przíkové sláva a život věčný a soudruhovi Przíkovi také slávu a život nejvěčnější na věčné časy a nikdy jinak.
Jedna ze soudružek dam se nahnula k soudružce Przíkové: „Máte úžasného muže! Ten vám snad na další narozeniny snese modré z nebe!"
„Ano, splní mi to, co mi na očích vidí," pousmála se soudružka Przíková. Pak se soudružka Przíková zamyslela a zvesela hlesla: „Nikomu to neříkej soudružko, ale k příštím narozeninám si budu přát lochneskou příšeru. Dám si ji tady do bazénu a budu jí číst Staré pověsti české."
Soudružka Lichotilová se pousmála a řekla velmi uctivým hlasem: „Jste opravdu výjimečná soudružka, jste ještě výjimečnější soudružka než váš soudruh choť!"
Pak ve všeobecném zmatku, který vznikl po té, když tygr pokousal jednoho nejmenovaného soudruha z Ministerstva kultury, vyhledala soudružka Przíková soudruha Przíka, aby mu poděkovala. Soudruh Przík políbil svou ženu a prohlásil: „Nemáš zač, soudružko manželko, vždyť si mé jediné štěstí!"
„Doufám drahý, že tě tygr nestál příliš mnoho, to by mne mrzelo." Soudružka Przíková se zadívala přímo do očí svého muže.
„Kdepak, drahoušku, těch pár telefonátů nestojí ani za řeč."
Kapitola šestá: účet
Dne 21. prosince 1988 se nad Skotskem zřítil Boening 747. Letadlo mířilo z německého Frankfurtu n/M za oceán. Při mezipřistání v Londýně do letadla vložil kdosi balíček s neznámou trhavinou. Všech 259 cestujících včetně posádky během katastrofy zahynulo. Dalších 11 mrtvých žilo do té doby v poklidném skotském městečku Lockerbie.
Kapitola sedmá: vyúčtování
V dubnu 1989 Obvodní soud pro Prahu 1 odsoudil Radovana Hochštapla, toho času vrátného Národního muzea, k pokutě 5 000 Kč a k podmíněnému trestu na 3 měsíce za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Hochštapl se odvolal, ale k dalšímu přelíčení nedošlo. Vrátného Hochštapla v den odvolacího procesu přejela tramvaj.
A co se stalo s tygrem? Chvíli se potuloval na zahradě kolem vily soudruhů Przíkových. Pak záhadně zmizel. Jakýsi novinář nedávno zjistil, že se stal součástí dalších výměnných obchodů. Jméno novináře se však již nepodařilo vypátrat. Když ho zakopali do země, ani mu nepostavili kříž.
|
|
|
