„Vaše nemoc je v pokročilém stadiu, na léčbu je už, bohužel, pozdě. Předepíšu vám nějaké léky proti bolesti…“

  Tak něco takového by si určitě nikdo z nás nepřál slyšet, ať už jsme v životě prožili cokoli, ať už jsme jej prožili naplno nebo jen proseděli, čekajíce na to, že k nám přijde sám. Odsouzený k posledním pár měsícům utrpení bez naděje na budoucnost světlejší než šest stěn pevně uzavřené rakve se pomalu smiřuje s tím, co mu život dal a co dal on životu, nicméně ostrá slova vyslovená člověkem, majícím vynesení rozsudků smrti na denním pořádku se do duše zaryjí tím hlouběji, čím víc jsme si vědomi toho, že jsme v životě něco nestihli. Nebo že jsme toho stihli až příliš.

  Bylo mi přesně šedesát let, když k mým uším dolehla ona tvrdá věta, obsahující jen pár slov, a současně celý život, přesněji řečeno jeho konec. Rakovina tlustého střeva u nás prý patří k nejrozšířenějším. V duchu jsem proklínal Boha za to, že mě nechá umřít tím nejnudnějším způsobem, jakým mohl. Odjakživa se mi líbily nehody, vraždy, spousta hluku, krve a všeobecné pozornosti. Zamlada se mi hnusila představa poklidné smrti ve stáří, toužil jsem po čemkoli, co by zavánělo divokostí a mladickou vášní. A ten zmrd mě nechá chcípnout na rakovinu.

  Ačkoli jsou to už dva měsíce, připadá mi, jako by to bylo deset let a zároveň si na to pamatuji, jako by to bylo včera. Bolest, ta hrozná bolest, která mě nakonec zavedla do nemocnice, kterou jsem už od dětství nenáviděl. Vyšetření, odběry, rentgeny, píchání injekcí, stále dokola, znovu a znovu… A nakonec tma. Prázdno, nic. Jen těch pár slov, smrdutý dech vycházející z lékařových úst, rozmetávající jako vichřice všechno, co v mém životě dosud mělo nějaký význam, jako hromádku suchého listí.

  Když jsem se konečně dopotácel domů (s vygumovaným mozkem a pilulkami proti bolesti v kapse), všechno, co mi dřív připadalo cenné, ztratilo svou hodnotu. Byly to jen bezcenné cetky, krámy z kočičího zlata, šklebící se na mě ústy plnými blyštivých zubů. Co pro mě teď znamenala sbírka mořských korálů? Jak mi mohly pomoci regály plné knih? Nijak.

  Při pohledu do zaprášeného, dávno nepoužívaného zrcadla (kdo by se chtěl v mém věku prohlížet v zrcadle?) se na mě mračila hromada pomačkané gumy, bílá hmota, protkaná tmavomodrými žílami. Byl to můj obličej, už dávno ne lidský. Nebyl můj. Tak čí tedy byl? Čí? Někoho, kým jsem byl od doby, kdy jsem dospěl, kým jsem ale nebyl od narození. Byla to tvář člověka, po léta žijícího pod falešnou rouškou klidu a nevinnosti, ale který teď už nemohl nic skrývat. Maska mu slezla, jako psovi zimní srst, a zůstalo jen to, co existovalo, než narostla a udusila to. Tedy nic. Byl jsem muž bez tváře.

   Chuchvalec bledé hmoty se párkrát zavrtěl a vzhlédl. Zíral jsem do prázdných důlků, v kterých by zcela jistě měly být oči. Jenže tam nebyly. Díval jsem se do dvou scvrklých děr, a cítil jsem, že se na mě dívají taky.

  „Děsí tě to?“ promluvila ke mně hlava chraplavým šepotem. Zavrtěl jsem hlavou, ačkoli mi srdce bušilo jako na poplach.

  „Nemělo by,“ pokračoval přízrak, jako by si mého gesta ani nevšiml. Jako by mi viděl přímo do mozku. „My dva se ještě neznáme. Asi bych se měl představit. Jmenuji se Svědomí.“

  To jméno mi skutečně nic neříkalo. Mé srdce se už trochu uklidnilo, pokoušel jsem se tedy zjistit, co po mě ten netvor chce.

  Místo odpovědi se jen rozchechtal. Byl to nepříjemný, pisklavý smích. Při tom zvuku mě až zamrazilo. „Ach, omlouvám se, máte pravdu. Přijít sem jen tak bez ohlášení, a ani neříct proč, to je vrchol drzosti.“

  Měl jsem pocit, že se mi ten zmetek vysmívá. „Já tady nejsem nikomu pro legraci,“ vyjel jsem na něj.

Z jeho znetvořeného ksichtu nezmizel medový úsměv, když říkal: „Přišel jsem proto, abyste mi něco vyprávěl.“

  „Myslím, že vám nemám co říct. Do mého života vám nic není.“

  „Ach, ale to se mýlíte. Do vašeho života je mi hodně. Stejně je to už jedno, moc vám z něj nezbývá, nemám pravdu?“

  Měl. Ten pomuchlaný gumový parchant měl pravdu a to bylo to, čím mě dostal. Skutečně, ze života mi zbývá jen velmi krátký čas. Přistoupil jsem k zrcadlu tak blízko, až na něm můj dech tvořil kolečka páry. Odraz se také přiblížil, teď jsem měl jeho obličej pár centimetrů před sebou. Jeho ohavná, strupovitá ústa se roztáhla do širokého úsměvu.

  „Vidím, že na srdci už nic jiného nemáte. Tak tedy začněme.“ Posadil se do křesla, které se za ním zčistajasna objevilo. Také jsem se posadil. Zírali jsme teď na sebe z asi půlmetrové vzdálenosti, on očividně veselý, já zmatený.

  „S čím chcete, abych začal?“ zeptal jsem se po chvíli tísnivého ticha. Rozhodil vychrtlýma rukama.

  „S čím chcete. Jsem si jistý, že dřív nebo později na nějakou zajímavou historku narazíme.“

  „Hmm, tak tedy…“ Připadal jsem si jako cvok. Ale co. Ze života mi už mnoho nezbývá. Tak proč se nesvěřit podivnému muži za zrcadlem? „Když jsem se narodil, žil jsem jen s otcem a se sestrou, protože moje máma nás brzy po mém narození opustila. Sestra pro ni často plakala, ale já jsem ji vůbec neznal, takže mi její nepřítomnost byla lhostejná. Pak se jednoho dne objevila a chtěla, abych se k ní se sestrou nastěhoval. To táta nechtěl. O měsíc později ho to v dolu zasypalo, takže jsme neměli na vybranou.“

  „To zní jako hodně dojemný příběh,“ podotkl netvor bez kapky vzrušení. Vypadal znuděně. Bylo mi to jedno. Řekl si o to. Pokračoval jsem.

  „Po našem nastěhování se máma, ke které jsem necítil víc lásky než ke kterékoli jiné ženě, úplně pomátla. Vzala si do hlavy, že umí mluvit s mrtvými a taky to často praktikovala. Prováděla různé obřady, při kterých bylo třeba obětovat zvířata, ať už to byly myši nebo třeba pes. Já a sestra jsme jí museli pomáhat. Například držet vzpouzející se zvíře, když mu kuchyňským nožem párala břicho nebo po ní opakovat magické formule, vždycky se něco našlo. Sestřička to snášela poměrně dobře, i když trpěla depresemi a v noci ji budily noční můry. Já jsem na tom byl hůř.“

  „To pro vás muselo být opravdu traumatizující,“ posmíval se přízrak. „Povězte mi, co jste kvůli tomu dělal. Mučil jste zvířata, i když to po vás matka nechtěla?“

  Mlčel jsem. Neměl jsem v úmyslu zajít tak daleko. Mé vzpomínky na dětství pro mě byly od matčiny smrti tabu.

  „No tak, odpovězte.“

  „Ano. Tenkrát jsem moc rád chodil do lesa. Kladl jsem pasti u krmelců, a chycená zvířata mučil tak, jak jsem to viděl u matky.“ V hlavě mi prolétávaly hrozné scény, jichž jsem byl strůjcem. Vyjící tvorové, zmítající se v kaluži vlastní krve, v hromadě uřezaných končetin, uší, očí…

  Bez vyzvání jsem pokračoval dál: „Moje sestra to nakonec nevydržela a v sedmnácti spáchala sebevraždu. Skočila pod vlak. Když jsem zůstal sám, jen s matkou, její sadistické sklony dosáhly vrcholu. Při jedné ze svých zvrhlých seancí si sama podřízla hrdlo. Byl jsem to já, kdo ji tam další den našel. Pro osmiletého chlapce to byla skutečná rána.“

  „Povězte mi,“ vyzval mě se zájmem netvor, sedící v křesle za zrcadlem, „proč to vaše matka udělala?“

  „To nevím,“ odpověděl jsem. „Byla cvok.“

  „Možná. Vy ale víte, proč to udělala, že ano?“

  Zavrtěl jsem hlavou. Ne, nechtěl jsem se znovu dotýkat matčiny smrti.

  „Tak ano, nebo ne?“

  „Ne! Ne, tisíckrát ne! Co je vám vůbec do mé matky, do mé mrtvé matky? Co se staráte?“

  Znovu se rozesmál. Nebyl to ten sípavý, pisklavý smích, jako předtím. Tento smích byl jiný. Krutý. Vyděsil mě. Bojovnost ze mě rázem opadla.

  „Nerozčilujte se, milý pane. Co dělala vaše paní matka ten večer, kdy zemřela?“

  „Sekala dříví. Chtěla zatopit pod velkým kotlem a zaživa uvařit kočku. Říkala, že dnes to bude výjimečná seance.“ Kdyby mě ten zmetek tak strašně neděsil!

  „Uvařila to milé zvíře?“

  „Ne. Ani nevím proč. Snad…“

  „Snad co? Mohu vám napovědět? Snad proto, že chtěla uvařit…“

  „…mě.“

  Tvor s vrásčitou kůží si spokojeně mnul pařáty. „Tak to vidíte, kam až jsme se dostali. Teď už víte, proč jste matku našel druhý den s podříznutým hrdlem?“

  „Ne…“

  „Tak vám mám zase napovědět? Měl jste strach. Obrovský strach. Vaše matka měla slušnou sbírku nožů… Co jste udělal?“

  „Zabil jsem ji.“

  Jeho hluboký, drásavý smích mi zní v uších dodnes.

  Moc života mi už nezbývá. To, že jsem své jediné tajemství prozradil muži jménem Svědomí, mě ničí. Od té doby mě už totiž neopustil. Je mi v patách. Dnem i nocí, neustále slyším jeho kroky, jeho hlas, smích. Denně prosím Boha o to, aby mi už konečně dovolil zemřít. Nebo mám prosit radši Ďábla?