|
|
|
Vrbový háj Autor: Gala (Občasný) - publikováno 12.6.2000 (23:26:54), v časopise 13.6.2000
|
| |
Vrbový háj
A přišla voda a vzala všechno.
Přišla voda a nenechala nic,
jen dospělé plačící jak malé děcko,
beznaděj a životy co nevrátí se víc.
Ptalo se dítě mámy;
Mámo, proč táta není s námi?
A máma tiše zavzlykala;
Táta už není, dítě, voda si ho vzala.
U řeky dítě křičí: Táto, tatínku!
Tak vrať se prosím vrať se přece!
Už nezlobím maminku.
Neschovávej víc se v řece!
I zželelo se vodě dítěte
a otce jemu vrátila,
teď prosím tiše smekněte,
řeka totiž, řeka vraždila.
Na břehu řeky bezvládné tělo leží
a nad ním pláče dítě
kapičky deště vodu čeří:
Já živého Táto, živého tu chci tě.
Nemohu, dítě, nemohu víc ti dát,
zabublala řeka skrz vodu zakalenou.
Nemůžeš víc si s otcem hrát,
tvůj otec skončil na kolenou.
Ne nemáš pravdu řeko ošklivá,
On není mrtvý, on spí teď pouze
jeho ruka je stále mazlivá
a jeho srdce rozbuší se dlouze.
Víš dítě, co jednou jsem ti vzala,
já víc ti vrátit nemohu
ani nevíš jak ráda bych víc ti dala,
než jen pár kytek do hrobu.
I přišla matka a dítě pohladila;
už pozdě je, už musíme jít,
slzami otcův hrob orosila,
chybíš nám, nechce se nám žít.
Když odcházeli jen tak se letmo ohlédli,
na druhém břehu řeky jim otec mává
a v jeho očích slzy zahlédly
Podívej dítě, táta se loučí s náma.
I neváhalo dítě a rozběhlo se k otci svému
i zakřičela matka hlasem hrdelním;
Ne, Dítě stůj, ty nepatříš už jemu,
je mrtvý, nemůžeš být s ním.
Mohu - Mámo a jen tak málo stačí,
řeka je mým osudem,
já v ní skončí radši,
než představit si, že spolu už nebudem.
Počkej Dítě, co se mnou bude?
Pojď také, budeme zase spolu
A naši lásku rozprostřeme všude
Zase se sejdem u jednoho stolu
Ne dítě, ten svět, tam za řekou tou
je studený, chladný a je samý stín,
tam živý prostě nemohou.
Ale mámo - to já všechno vím.
Neodcházej dítě i já mám tátu ráda,
ale za ním, dítě, za ním nemohu.
Nechci tady zůstat sama,
ale potřebuju modrou oblohu.
Tak si tu zůstaň; to řeklo dítě
a rozběhlo se k řece.
Stůj, řeka už nevrátí tě,
tak zastav, zastav už se přece.
A tak si Otec a Dítě běží, běží vstříc
teď ne víc než krok je dělí
Pojď, řekl Otec, už nerozejdeme se víc,
Dítě stojí - přemýšlí
Vzepjalo ruce dítě k otci svému
na chvíli zatajilo dech
už chtělo rozejít se k němu
překročit stoupnout na druhý břeh.
Nemohu - nezlob se Táto, prosím.
To řeklo dítě polykajíc slzy
Ač dál tě v srdci nosím
Na mne je Táto, na mne je brzy.
Na břehu řeku tam za vykotlanou vrbou
postavilo Dítě z vrbového proutí kříž,
ovázalo ho černou stuhou,
chtíc býti otci blíž.
Z kříže je dnes vrba
tu stuhu vítr odnesl si v dál.
Léty přibila tu vrba druhá,
to když si k sobě Otec Matku vzal.
Tak Dítě se synem k řece chodí,
do korun vrb vkládá dlaně své
hlavu svou tiše skloní
a vrby obejme.
Hej Synu, až jednou opustí mne síly,
až jednou zemřu, tady chci být pohřbený.
Kam jdeš, počkej chvíli.
Víš - tady mám své kořeny.
Syn nechápavě kouká,
dnes ještě neví - netuší
co znamenají tahle slova,
co otec skrývá na duši.
Vrbový háj je kde vrba tenkrát byla.
Co strom to příběh, láska a život.
Dnes nikdo neví, že každá, že je živá
a má duši svou a má svůj svět.
Tam každý mrtvý má mohylu vrbovou
a nechce jinou nechce z kamene,
protože vrby občas vykvetou,
ale kámen - kámen nekvete.
|
|
|