Nemohl jsem dál. Tělem mi prostupovala palčivá bolest bezmoci a oči se nemohly soustředit na černý lesklý asfalt, který mě měl dovézt daleko od něj.

   Zastavil jsem auto a vylezl ven na déšť. Ani jsem nezavřel dveře, ušel jsem jenom pár kroků a kolena se mi podlomila v bezvládném pohybu odevzdané existence. Levou stranou tváře jsem dopadl na tvrdý kus mokré planety, kterou jsem z duše nenáviděl. Dala mi ho a teď mi ho bere. Několikrát jsem se zhluboka nadechl, ale ani vlhké molekuly kyslíku mi nedávaly větší smysl žít bez něj.

   Odlepil jsem svojí košili od promáčené země, vrávoravě jsem se postavil a přes rozechvěná víčka jsem zahlédl něco, co jsem vlastně tušil celou dobu. Musel přijít.

   Úplně pomalinku se ke mně přibližoval. Jeho obrovská křídla rozrážela těžký vzduch a vířila déšť, který se v drobných kapkách odrážel od jeho zlatých vlasů.

   Byl celý v bílém a já jenom těžce polknul.

   Byl to první anděl, kterého jsem kdy v životě viděl.

   Listy na okolních stromech se změnily z tmavě hnědých na zářivě zlaté a pach lihu z mých úst vystřídala vůně květin. Jen jediný člověk na celém širém světě stál uprostřed opuštěné silnice a vzpínal ruce k nebi.

   Jen jeden člověk a jeden anděl.

   Začal jsem plakat.

  Začal jsem pálit svou hříšnou duši a všechno mi bylo strašně líto. Kolena mi klesla zpátky na tvrdý asfalt silnice a já zavřel oči.

   Cítil jsem ho všude kolem.

   Ta čistota mě skoro až ponižovala.

   Jak jsem malý! Proboha jak jsem malý proti němu!

   Neřekl nic. Nic nechtěl.

   Moje brada klesla na deštěm zmáčený hrudník a oči zoufale brečely s prosbou o pomoc jedinému člověku. Páteř povolila ve svém napětí, moje tělo se třáslo pláčem a moje duše se utápěla ve vlastní bezmoci.

   Jediné, co jsem měl, jsem byl já sám. Jenže já už se nechtěl.

   Dával jsem se svým slzám i tomu andělu, dával jsem se mokrému asfaltu i listům na stromech. Moje slzy rozpouštěly moje jediné já a vpíjely ho do zelené trávy podél silnice.

   “Proboha!” zašeptal jsem zoufale v pláči.

   Klečel jsem na kolenou a neslyšel nic, než vlastní bezmoc. Kapky deště mi bušily do tváře a do rukou a já chtěl dát svůj život za život jeho.

   Anděl mlčel.

   “Chci umřít!” zakřičel jsem na něj a přes slzy a déšť ani neviděl jeho smutný obličej. “Chci umřít! Umřít!” opakoval jsem stromům a kapkám a sobě…

   Těžce jsem polykal a hrdlo se mi svíralo v zoufalém očekávání.

   Anděl stál proti mně a nic nedělal.

   Tak mě zabij, proboha! Jestli potřebuješ život, vezmi si můj!

   Moje slzy zalily celý ten obraz anděla s křídly složenými na zádech. Do čela mi padaly mokré vlasy a po nich stékaly pramínky vody přes moje tváře až ke rtům.

   Polykal jsem vlastní beznaděj.

   Nic, nic na světě mu nedokáže pomoct! Ani anděl, proboha, ani anděl! Chci jít za ním, slyšíš!? Chci jít za ním!

   “Chce jít za ním!” bubnovaly tisíce kapek kolem mě.

   Anděl odvrátil tvář.

   Ježíši, proč…?!

   Pomalu jsem rozevřel náruč k poslednímu gestu mojí svobodné vůle. Přes všechen ten déšť a můj zoufalý pláč, který třásl celým mým tělem, jsem zahlédl, jak anděl pevně stiskl rty.

   Všechno mi bylo jedno.

   Nikdo mu nedokáže pomoct! V uších mi zněly varhany lhostejnosti k životu. Pro mě už neměl cenu jediného tónu.

   Byl bych přísahal, že jsem spatřil slzy v očích toho andělského tvora. Byl bych přísahal, že jsem viděl toho anděla plakat.

   V ruce jsem pevně stisknul chladivý kov.

   Anděla jako by bodlo u srdce.

   Hlavu se zlatými vlasy měl stále otočenou stranou a já mezi zuby drtil další modlitbu za svou smrt. Jedna slza mě zastudila až někde na bradě.

   Ruce mi klesly k zemi a já v jedné z nich znovu ucítil vykoupení. Jediný možný život.

   Smrt.

   Ruku s revolverem jsem si přitisknul ke spánku.

   Bylo to tak jednoduché.

   Anděl sepjal ruce. Snad se modlil za mě, snad za všechny na celém světě. Snad mi odpouštěl, snad mě navždy proklínal.

   Někde v hrudníku se mi sevřelo srdce v poslední vzpomínce na jeho obličej. Projelo to mnou jako výkřik vzduchem a moje tělo se začalo třást v dávivém pláči. Křeč zoufalství na chvíli ochrnula mojí pravou ruku a já tak ještě pár bolestivých vteřin žil.

   Pak přišel znovu jeho obličej. Někde uvnitř. Někde uvnitř mě zůstal.

   “Modli se,” zašeptal prosebně anděl, aniž by se na mě podíval.

   Poslechl jsem.

   Ještě jedna modlitba před výstřelem.

   Poslední.

   Modlitba za mého syna.