Království
Krajina stínů, končina rozostřených obrysů, zase ta země... Znovu.
Znám dobře tenhle svět každodenního snu, jsem vtahován do jeho středu den co den, noc co noc.
Opět stojím zde, na svaté půdě a vdechuji noční chlad z tvých úst.
Bledý měsíc nad našimi hlavami se snaží ukrýt za zubatý okraj mraku, stříbrný list se snáší z koruny ke kořenům.
Oba víme že záře měsíce ve tvých vlasech je věčná, oba víme že list na zem nikdy nedopadne…
Znovu a znovu se sem vracím, sedávám pod hvězdami, rozprávím s přízraky a slunečním nožem půlím oblohu na noc a den.
Čím dál tím méně snadno se vracím zpět do světa zdí, kde mé unavené tělo staví další a další hradby a příkopy.
Staví a boří, opět opravuje a opět strhává aby mohlo postavit nové, vyšší a silnější.
Teď však stojím zde, na svaté půdě a dotýkám se znaků vyrytých do kamene.
Tichý akord vznášející se vzhůru pohasíná v dešti mrazivých jisker, chladných a nádherných.
A já vím že žádný z tónů neumírá zcela a vím že žádná z jisker nikdy z plamene neunikne.
Království okamžiku, impérium jediného úderu srdce.
Tak těsné pro jednu duši a přece nikde nekončící.
Tak krásné, tak vznešené, tak studené, tak opuštěné… |