Zvedl jsem hlavu a najednou ho spatřil. Ten parchant! Jak si tam tak stojí a pobaveně se usmívá, ten hajzl. Vykročil jsem směrem k němu. Šel jsem pomalu a on mě napodoboval v ubohé, trapné parodii. Zastavil jsem se tak dva kroky od něj. Když jsem mu pohlédl do očí, tak jsem se tvářil nejdrsnějc, jak jsem uměl. Údiv. Je to možný? Zahlédl jsem snad v očích svého soka strach? Ano! Ten bastard, má strach! A já se ho celý život bál. Celý život jsem před tou zrůdou utíkal, nechával se jím tyranizovat. A ono stačilo ukázat, že na to mám, že nemám strach vzepřít se. Stačilo sebrat odvahu postavit se tomu tyranovi a on se z něj stal jen malý nepatrný tyránek, ubohé nic. Pomalu, vítězoslavně jsem se na něj usmál. Na jeho tváři se objevil nepatrný, nejistý úsměv plný naděje. Snad si myslel, že mu bude odpuštěno, že přejdu vše, co mi provedl, bez povšimnutí. Tak to ne! Sebral jsem všechnu odvahu, kterámi ještě zbývala, a ačkoli jsem měl strach z rány či nějaké ho úskoku, tak jsem plivl. Slina ho zasáhla těsně pod levé oko a pomalu stékala po jeho udivené tváři. Tak, teď jsem mu ukázal, zač je toho loket, pomyslel jsem si. Otočil jsem se na patě,pomalu odcházel a vítězoslavně jsem si hvízdal.
Všude byl klid.
Jen slina pomalu stékala po velkém nástěnném zrcadle. |