Nikdy jsem neměl Japonku
- Nikdy jsem neměl Japonku, řekl děda to odpoledne snad už posté.
Nebylo co dodat. Narozdíl od něj jsem věděl, že to už nedohoní. Procházeli jsme se v zahradě sanatoria, dědova hůlka se bořila do tlejícího listí. Uháněl jak Širón, přestával jsem mu stačit.
- Jsme na procházce, ne na závodech, řekl jsem. – Víš co povídal doktor. Nepospíchat, pane Wagner, nepospíchat, napodobil jsem doktorskou intonaci.
- Ale houby, smetl to gestem ruky. – Houby ví takový doktor, co mě zná tři neděle. To Venca Rajtr, ten věděl, že když se nebudu hýbat, umřu.
To odpoledne bylo už moc dlouhé. - Rajtr je dávno mrtvý, zkusil jsem dědu vrátit do reality.
- O kom mluvíš?, dal si děda dlaň k uchu. - O Rajtrovi, zahulákal jsem. – Že bys měl dát víc na ty živé doktory.
Dlaň od ucha konečně zmizela.
- Ale znal mě, neodpustil si děda poslední slovo a chvíli mlčky rázoval tři kroky přede mnou. Počkal v ohybu cestičky, podíval se mi přímo do očí a trošku odhodlaně, trošku ukřivděně pronesl: - Rajtr Japonku měl. Říkal mi to. Za války. Za svobodna!, dodal důrazně, abych si snad nemyslel. – Ale I PAK si s ní psal. Dlouho!, dodal vzdorně.
MUDr.Václav Rajtr, dědův spolužák z reálky. Celý život mu ho dávali za vzor, nejdřív rodiče, pak manželka. Chtěl ho dohnat a předehnat, což se mu skoro povedlo. Jen v jednom zklamal: neměl Japonku.
- Nechceš si odpočnout?, navrhl jsem. Sedli jsme si a děda zamyšleně kreslil holí do písku.
- Co to bude, až to bude?, ukázal jsem na ty hieroglyfy.
- Zkouším něco napsat japonsky. Půjčil jsem si takovou knihu.
Překvapil mě: - Tys byl v knihovně?
- No jo, no, připustil neochotně. Nejdřív jsem si myslel, že na ty tři neděle, co tu budu, to nemá cenu….
Ztuhnul jsem.
Nějak to musel poznat, protože se na mě pronikavě podíval: - Nechcete mě tu náhodou nechat??
V duchu jsem zuřil. Tohle si matka měla vyřídit sama.
- Všechno jsem vám dal a teď nemám co, tak mě tu chcete nechat!, pořád zesiloval hlas.
- V žádným případě, a už jsem lhal. – Jen o pár dnů, matka si vymyslela, že pojedem k moři.
Už se úplně rozběsnil – K moři! Tak k tomu potřebuje ten můj barák! Proto jsem ho měl přepsat na ní?! Tudle nudle, tudle nudle!, vykřikoval, až mě napadlo, že se právě zbláznil a ke všemu ho trefí, protože v obličeji byl rudý jako rak. Stál jsem a nevěděl co mám dělat, ale naštěstí se postupně uklidnil.
Vytáhl kapesník, otřel si obličej a řekl: - Jdeme zpátky. Rozdupej to, ukázal na japonské znaky v písku. Ani nechtěl, abych ho doprovodil nahoru do pokoje.
Domů jsem se vrátil pozdě a hned usnul. Dva dny nato volá matka a brečí do telefonu:
- Děda se ztratil, hledá ho policie.
Protože jsem hned zavěsil, nevím, co říkala dál. Nechci vidět, nechci slyšet, ale kam šel děda, vím. Pořád na východ.
/6.března – 23.května 2008/
|