|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
V poslední době chodím často do míst, kam moc lidí nepáchne. Toulám se po lese, chvíli se zdržim na nějakym tom posedu nebo jen tak stojim na hrázi rybníka a koukám na zamrzlou hladinu.
Včera jsem takhle šel po jedný lesní cestě, která byla dost uzoučká a po který už asi pěkných pár týdnů nikdo nešel. Bylo pěkných pár stupňů pod nulou a stromy kolem připomínaly mrazíkovskou scenérii - prostě idylka. Široko daleko nikde nikdo, jen já, moje pomalá chůze a Karel Kryl, jehož zpěv mi ze sluchátek zpříjemňoval cestu.
Když jsem se prodral jedním houštím, ocitl jsem se na krásnym místě, kde nebyl téměř sníh a ani tam nefoukal vítr. Napadlo mě, jaký by to bylo, kdybych se na všechno vykašlal, odtrhnul se od civilizace a zůstal na nějakym takovym plácku v přírodě. V tu chvíli se navíc ze sluchátek ozvalo: „Nasrat, jo nasrat!“ To Karel Kryl končil jednu ze svých famózních písní a mě to přišlo jako znamení. Znamení, že bych měl fakt opustit všechny ty moderní nesmysly dnešního světa a radši zůstat někde v lese. Měl bych klid, nikam bych se nehnal a moje starosti by byly konečně opravdový - co budu jíst nebo kam si večer lehnu. Už by mě nezajímaly žádný peníze, internety, obchoďáky a podobný nesmysly. Prostě bych měl svatej pokoj.
Ale kde je člověku líp? V moderní civilizaci nebo zpátky u matičky přírody? Tohle by mě opravdu zajímalo. Kdybych se tedy jednoho dne ztratil, hledejte mě někde v lese. Ale hledejte mě, jedině pokud byste se ke mě chtěli přidat...
|
|
|
