Jsa člověkem žijícím v době takzvané postmoderny a co horšího, žijícího v myšlenkovém zajetí postmoderny vyznávám své pochopení tohoto údělu.

Jako byla u dřívějších v úctě myšlenka transcendující bytosti, která byla a je běžně zvána bohem, tak jako byla u dřívějších v úctě myšlenka, že svět je možno poznat a tímto poznáním v něm najít – vynalézt – na něm vybojovat – získat ex ago – ex agotní pravidla, exaktní pravidla - podle kterých nutně a vždy funguje, tak já mám v úctě myšlenku, která říká, že poznávám-li, nemám právo říkat, takto a takto je skutečnost, ale mohu pouze říci takto je skutečnost pro mě.

Vyznávám, že není poznání světa mimo mě, není totiž svět, který by nebyl pro mě, není svět, ve kterém bych nebyl, není možné poznat svět, ve kterém není „Já“, jen tehdy pokud já poznávám, svět se stává skutečným, zavřu-li dveře od místnosti byť třeba plné lidí, místnost přestává existovat, přestane patřit do světa pro mě.

Působení světa na mě je rozvíjení se mého světa v mém „toto dosud nebyl svět a takto teď je“ jen „já“ má schopnost poznat svět a i proto není možné poznat svět druhého v jeho úplnosti. Mohu poznat svět druhého tak jak je vůči mně a pro mě, ale nemohu poznat svět tak jak je pro někoho jiného, musel bych se stát tím „někdo jiný“. Ostatně kdykoli poznávám svět, pak se měním z „Já“, které svět zná, do „Já“, které zná svět jinak, v někoho jiného, kdo je jinak, kdo má jiný svět.

Moje svoboda vlastnit svět končí tam, kde začíná svět pro jiného, ale nejen to, můj svět je ohraničen tím, co dokážu poznat, pojmout, přijmout, co dokážu obsáhnout, co dokážu udržet, co dokážu držet vlastní rukou, na co si mohu sáhnout. Mimo svobodu druhého je můj svět omezen tím, co nepatří do světa druhého, ale nepatří to ani do mého světa.

V mém světě jsem mírou všech hodnot a není nic, co bych nemohl, kromě toho co sám považuji za to, co se nedělá. Nechci být ani moderní ani postmoderní, nejsem totiž dnešní ani za dneškem, jsem úběžníkem světa, ve kterém svět má svůj smysl, jsem svým časostrůjcem, je li čas-prostor, tak když se chci někam přemístit tak se svět mýma nohama otáčí, jsem referenčním bodem všehomíra, jsem středem mého vesmíru a jeho dějin.

Vesmír je tu proto, abych byl já, když já přestanu být ve světě, svět zanikne, můj svět se rozplyne do nebytí. Vrcholným projevem přihlášení se ke světu je, i přestože jediný jsoucí svět je můj svět, to, že konám ve svém světě, co jej modeluje tak aby v něm bylo možno spokojeně být. Projevuji-li se, jako bych se zajímal o své okolí, jde mi a může mi jít jen o můj svět. Tam kde ostatní uvažují a neví, co by se mělo podle nějakých pravidel dělat, tam já buď konám, anebo ne, podle toho, zda tento „ú/vý/kon“ je pro mě zajímavý, zda je důležitý pro můj svět. Každý kdo se přihlásí k tomu, že má svůj svět, přejímá za sebe i za něj nejvyšší odpovědnost, svět není pro každého. Každý může mít svůj svět ve své moci, ale nikdo nemá svět, kdo jej nechce, tam kde je převzetí světa výkonem vrcholného svojství, egoismu, tam začíná odpovědnost za svět.

Vlastním svět, a protože je můj tak jej obývám / užívám, pokud nebude k obývání, tak jej opustím. Svět, ve kterém se nedá žít, není mým světem je světem otroka povinnosti žít. Tam kde odpovědnost za svět vyplývá z toho, že je to můj svět, teprve tam dochází k převzetí a přijetí nejvyšší hodnoty lidství. Člověk je Zoón logon echon, jen potud pokud zákon je jeho vlastním, jinak je člověk stvoření bojící se trestu, a bojím-li se trestu, nekonám svobodně, konám z dire necessitas [z nutné nezbytnosti], a nikoli proprio motu et propriis auspiciis [vlastním přičiněním a vlastním jménem = nikoli sám za sebe].

V mém světě není Hřích, přijímám-li Evropské hodnoty, pak protože jsou součástí světa pro mě, a nikoli protože je Bůh nade mnou, osvobozuji hodnoty vyplývající z křesťanství a jeho herezí, z jeho avantgard od nutnosti v něm zůstávat, jsou hodnotami sami o sobě a teprve jako takové je mohu přijmout.

Vyznávám, že v mém světě je bůh, původní stvořitel, ten kdo dal vesmíru smysl, nikoli však zákony, tak jak se mi předvádějí v bibli, koránu a dalších, neboť bůh je sám o sobě nejvyšší a proto si se mnou nehraje na schovávanou, buď je, nebo není, ale zjevení pro mě nemá význam. Ježíš z Nazaretu byl jen jedním z mnoha „proroků“, kteří oznamovali příchod nové doby, každá z těchto ohlášených nových dob sebou, ale přinesla jen totalitu jednoho názoru a zničení názorů jiných. Nemohl bych ve světě jednoho názoru žít, byl bych rozpoznán jako bezvěrec své doby a nutně bych za to byl trestán, upálením, zplynováním, zastřelením, upracováním, či co já vím jak.

Je ale stejně nutné, že bych v takovém světě žil a přežil, protože svět, který žijeme je tím nejlepším, ale i tím nejhorším světem, který máme k dispozici. Každá úvaha o tom, že je možné změnit svět nějakým zákonem z rukou lidí do podoby společnosti spravedlivé ke všem je ve výsledku špatná. Ježíš, Mohamed, Marx, Hitler, Lenin, Stalin, a všichni tito, kteří se spoléhají na to, že pravda, zjevená z vyššího místa nebo zjevná (objevená vlastní myslí, třeba, že německý živel je utlačován židovským spiknutím), je vrcholným dobrem a proto je třeba ji vnutit všem, pak dospěli k tomu, co známe z vyprávění o tom, jak byl svět (= historie). Není nutné, aby tuto svou pravdu nutili sami, abych prvním třem jmenovaným nekřivdil, leč i tak se jejich pojetí zvrhá do totality názoru. Vyznávám, že jako Kierkegaard jsem schopen vidět velké věci v cizím odevzdání se jeho bohu, ale nejsem schopen pohybu absurdity, toho, že bych ve chvíli největší rezignace setrval ve víře v nespravedlivého, či zlého boha. Nevěřím v boha, který mě zkouší, nevěřím v možnost poznat bezezbytku, jak funguje vesmír. Tam kde je svět naplněn poznáním, které vybojoval mozek vědce, tam není třeba hledat vysvětlení, tam kde se rozkládá apeiron, tam je meta ta fyzika (= metafyzika) to co je mimo vědu, to co je možností světa, to co vysvětluje bez nároku na důkaz, na pravdu, zní-li něco rozumně, mohu to přijmout i když to nemusí být verifikovatelná pravda, či lépe falsifikováním utvrzovaná hypotéza. Mohu věřit, že na počátku bylo Slovo. Bůh mohl svět stvořit za šest dní a sedmý odpočívat. Kosmos mohl povstat z Kaosu, který je Apeiron (= bez hranic). Bůh mohl svět stvořit miliardy let starý, Bůh pokud je skutečně bohem a nikoli jen slabou náhražkou, kterou považuje za prokázanou církev, může tvořit svět s každým mým mrknutím, svět nemusel existovat a nemusí být v budoucnu, třeba je jen chvilkovým přeludem, který se zdá mně, neboť to jediné je pro mě nutné. DesCartes nemá pravdu, že by snad byl Bůh hodný a proto by mě neuvrhl do ilusorního světa, Bůh je neomezený a proto nemůže podléhat pravidlům, je-li na světě zlo, pak protože je součástí světa. Trpí-li někdo ve svém světě, pak proto, že tak jeho bůh chce a toto „Já“ utrpení od světa očekává. Stvořil-li bůh svět záměrně, tak třeba proto, aby se bavil, nebo je třeba svět jen snem motýla, kterému se zdá, že je „Já“.

NIC nemůže být jisté jen to, že v mém světě musím nějak žít a proto se nikdy nemohu podřizovat totálnímu nároku na mě, jakákoli myšlenka je myslitelná, ale jsou věci, které jsou nemyslitelné v podobě činu – jen z naprostého úžasu nad světem mohu žít, proto je svět složitou stavbou chorého mozku – mého chorého mozku – onemocněl jsem představou světa a v horečnatém blouznění svět žiji. Stavím si svět před sebe, aby má touha po úžasu a poznání měla svou potravu, svět je pokrmem pro chorý mozek. Jen v tom, že se mi svět v každém oka-mžiku zjevuje je povinnost jej žít, svět je tu pro mě a jen ve mně má svůj smysl. Konám-li, přihlašuji se o svůj svět a proto jej vlastním, kdo nemá svět, není samostatná osoba, je cizí postava (CP) v mém světě, je tu jen proto, aby vykonala něco vůči mně, či pro mě a následně přestala existovat, nebo lépe přestala být v mém světě, ztratila se v propadlišti dějin. Jediná věc, která udržuje konzistentnost světa je jeho prosvětlování rozumem, jediným rozumem který je, svět je tu pro „Já“.