Sailor vztáhnul tektily blíž k oběti. Věděl, že ho už cítí, ale ještě si to neuvědomuje. Postupoval velmi obezřetně. Takový úlovek se mu už dlouho nepodařil a nebýt náhody, nejspíš by si ho nevšiml. Vlastně ani nebyl na lovu. Cestoval z jednoho loviště, které právě vyčerpal, na druhé. Osamocen plynul k místu, kde se dala očekávat zvýšená koncentrace potravy. Pohyboval se v nejvyšších patrech fialové, protože neměl náladu na žádného ze svých druhů. Nevadilo mu, že v této sféře jeho smysly přestávají fungovat. Cestu dobře znal a než se tlačit v oranžové… Stačilo, že se bude rvát o zbytky, až dorazí na místo.

   Vzpomínal na staré časy, kdy vyrážel sám na vlastní pěst hledat nová loviště. Míjel známá, nebo málo vydatná místa. Měsíce bez potravy. Ale vydržel. On byl Sailor. Ten, který se nedělí. Jeho oběti musely být schopné poskytnout mu potravu na několik desítek let, jinak o ně neměl zájem. To bylo kdysi. Teď byl chabou připomínkou někdejší slávy. Únava a vyčerpání už strávily i jeho. Už nepohrdal ani potravou na pár hodin. Vlastně ano, pohrdal. Nenáviděl ji všemi barvami duhy, ale přijal ji. …a to jen prohlubovalo jeho vyčerpání. Nikdy si nemyslel, že by se to stalo i jemu. Vždy lačný, chtivý… jiskrný Sailor. Nebylo matérie, kterou by lehce neprostoupil bez ztráty integrity. V hustých chuchvalcích rudého spektra se pohyboval stejně lehce, jako v řídkých sférách fialové. Býval diamant. Ostře vyhraněné ego. Teď si připadal, jako cákanec špinavé vody na chvíli vržený k mrzkým výšinám kopytem dobytka. Častěji obcházel, než prostupoval. S každým prostupem o něco přišel a něco nechtěného v něm zůstalo. Nabíral hmotu, ale nedokázal se jí zbavit. Už si ani nevzpomínal, kdy naposledy plně rozvinul tektily. Ne, že by to nedokázal, ale detekovatelný prostor se mu natolik zúžil, že nemělo význam je naplno rozvíjet. To by jen zhoršilo jeho orientaci.

   Pocítil prudkou nenávist vůči sobě. Nenáviděl se za svoji nemohoucnost. Čím byl hmotnější, tím obtížněji se držel tam, kde právě byl. Ačkoli jeho ochablé smysly tady téměř ztrácely významu, plně se rozvinul. Bylo mu jedno, jestli to nezvládne, jestli se rozplyne. Znovu zatoužil cítit, že je lovec. Rozpliznul se do prostoru, jako nikdy předtím. Jeho sebevědomí se zamžilo. Skoro okamžitě ztrati cit v tektilách. Vyděsil se a chtěl je stáhnout zpátky. Nešlo to. Nevěděl, kde jsou. Necítil je. Jeho bytí se smrsklo na pouhé konstatování „Jsem“. A byl- překvapený, užaslý. Necítil se, ale byl- někde. Čas i prostor vymizely z jeho vědomí. Zůstala jen opalizující fialová a stále dokola omílaná myšlenka:

   „Jsem, jsem, jsem…

Já… jsem. Fialová- vlny. Já- teď-

Jsem. Fialová- barva. Já- teď. Teď. Fialová… Já. Jsem- jsem? Jsem fialový? Já. Fialový? Jaký?

Překvapení. Jaký?! Já… Já- ne. Fialový- prostor. Já- ne. Já- teď. Tady. Kde? Sailor. Já!“

Pomalu si začínal uvědomovat sám sebe. Je Sailor­- od někud někam. Tektily! Měl by je mít. Dvě- tři- pět- šest- dvanáct! Dvanáct výběžků, které… Prostor kolem něj se pozvolna rozjasňoval. Ano, bezpochyby byl Sailor, do nejkrajnějších konečků tektil …a byl lovec, aspoň pro teď.

   Náhle zbystřil. Zaznamenal sotva patrné zakolísání spektra. Smrštil se jako srdce živočicha a propadnul se do zelené. Rozpřáhl tektily od fialové po červenou. Vnímal, lovil. Šlo to těžko, už nebyl tak průzračný, jako dřív. Zkoumal šumy, porovnával, prolínal balastem. Nebyl průzračný, ale byl zkušený a chtivý. Vyplatilo se. Zachytil správnou kombinaci. Nebylo pochyb. Ta rudá… jak jen rudá může být. Vystoupal celým spektrem. Ano, je to oběť. Nyní už ji vnímal ostře, naprosto oddělenou od okolí. Na chvíli se od ní odpoutal a bleskově zapátral kolem. Byl tu sám. Je jenom jeho. Vrátil se k oběti. Teď už ji zaměřil okamžitě. Hned poznal, že na ní ještě nikdo nehodoval. Se zalíbením prozkoumával její vydatnost od žluté k temně rudé. Ta sytost mohla znamenat jediné- oběť byla příliš silná, odolná vůči jeho druhu. Zaměřil se na modré až fialové odstíny. Ano, velmi silná …a vydatná.

Sailor se vzdálil. Konečky tektil obklopil oběť. Opatrně. O tuhle nechtěl přijít. Potrvá dlouho, než pochopí její rytmus, než poprvé zkusí odsát modrou, pak fialovou, aby prolomil její ochranu. Nesmí spěchat. Když ho oběť včas pozná, zatvrdí se. Potrvá to několik měsíců.

   „Stavéj ty buzeránte! Zas ožrály!“ Matka hřmotně vstoupila do pokoje a nešetrně strhla z Patrika deku. „Von v bótach. Ty hajzle, ja ti dám chlastat! Ty černý kokot.“

   „Jáj!“ Patrik bolestně procitnul. „Nech mě bejt!“ štěknul vztekle a obrátil se čelem ke zdi. Zatočila se mu hlava. Matka ho bolestivě plácla přes záda.

  „Jáu!“ křikl lítostivě a posadil se. „Co děláš degeš!? Táhni do piči, ty černá kurvo!“ Srdce se mu rozbušilo, chtělo se mu zvracet. Matka odešla z pokoje, jakoby se nic nestalo. Evidentně spokojená, že se jí ho podařilo rozbrečet. Patrik se na posteli namáčknul do rohu, až poodjela od zdi. Pevně objal kolena a rozeštkal se.

   Patrik Dunka býval csc (celkem slušný cikán). Učil se na zámečníka s průměrným prospěchem. Kamarádil se spíš s gádžema. Většina cikánů pro něj byli degeši. Do svých šestnácti let se nenapil alkoholu, což bylo s podivem, protože jinak chlastali všichni z jeho rodiny. Matku měl rád, i když s ní často nevycházel. Otce neměl. Sám neuměl vysvětlit, co se s ním děje. Poprvé se napil před dvěma měsíci na své narozeniny. Dal si jenom skleničku na zdraví …a pak dalších pět na žal. Přistihl Moniku, jak se líbá se Štefanem. Štefan byl jeho bratranec a byl to degeš. Patrik ho chtěl zabít. Místo toho se s ním dal do holportu. To nedokázal pochopit ani teď, když se nad tím zamýšlel.

   Když se vybrečel, utřel si slzy a lehnul na bok. Bylo mu zima, ale nezvednul se, aby si vzal deku. Prostrčil ruce mezi stehna. Schoulil se do klubíčka. Usnul.

    Vzbudila ho známá znělka. Začíná, nebo končí “Ordinace“. Zamžoural na hodiny. Končí. Hlava mu unaveně klesla na polštář. Nasucho zamlaskal. Cítil aceton, ocet a kočičí výkaly. Vytáhl z kapsy telefon. Chtěl zavolat Štefanovi. Telefon se rozezněl. Štefan.

   „Čau brácho. Co chceš?“

   Čau móre, máš lóve? Potřebuju založit.“

   „A co těch dvěstě…?“

   „Co ďélaš…? Už sem ti něgdy nevrátil? Nedělej ze mě degeš.“

   „Zas mačkáš, buzerante?“

   „Brácho, mám tady bonusy. Teď dá, vim to. Stačí pětcet.“

   „Tolik nemám- nejvíc třista.“

   „Tak přiť, já to podržim.“

   „A kde si?“

   „U kondora.“

   Patrik se ploužil setmělou ulicí k herně. Nikoho si nevšímal, nikdo si nevšímal jeho. Přemýšlel, co bude jíst, jestli Štefan prohraje jeho poslední peníze. Telefon nechal doma. Pro jistotu. Štefan by ho mohl přemluvit, aby ho zastavili.

   „Čus brácho. Gdes byl? Čekám dva dny, na tebe.“

Patrik beze slova vytáhnul zmuchlané bankovky.

  „Co to muchláš?! Pak nechce brát.“ Štefan leštil dvoustovku o koleno a nehty pečlivě rovnal rohy. Patrik se s rukama v kapsách postavil za Štefana a otráveně vzdychnul. Rozhlédnul se po herně. Mlha, smrad, špína. Hladové cvrlikání beden a zoufalci, co s nimi klábosí. Štefanova bedna se rozehrála. Barevná světla zavířila v kruhu. Patrik s sebou trhnul. Na displeji blikal nápis “YOU WIN!!!“ Štefan zářil. „Dyk, co sem říkal… dva tisíce osumcet,“ objal Patrika kolem ramen a zatřásl s ním.

   „Vyber to a padáme.“

   „Co děláš!? Teď, když dává?“

   „Já du.“

   Počkej! Mi nosíš štěstí, teď nemůžeš jít. Neboj. Ještě trochu namačkáme a pudem.“

Patrik se zakabonil. Neřekl nic.

   „Hele, pohlídej mi. Du se vychcat.“ Štefan seskočil ze židle a zmizel. Patrik se otočil k automatu zády a lehce se o něj opřel. S rukama v kapsách se díval do země.

   „Hele černej! Hraješ nebo čumíš!?“

Došlo mu, že ta slova patří jemu. Podíval se na hromotluka, který z něj nespouštěl oči. „Já tady hlídám. Můj…“

  Tak koukej hrát, nebo to vyber a vypadni!“

Patrik měl vztek. Na toho blbce i na Štefana. Neochotně se otočil čelem k bedně. Štefan pořád nikde. Ne. Bedny hrát nechtěl. Nikdy. Podíval se na blbce, ten ho výhružným pohybem hlavy pobídnul, aby hrál. Podíval se na dveře od záchodu. Už měl vztek jenom na Štefana. Přemýšlel, kde Štefan mění sázky. Tady. Začal mačkat. Padesát korun, jedna otočka. Ještě jednou pohlédl na dveře. Nic.

…tudu dum. Buch- buch- buch…

…tudu dum. Buch- buch- buch…

Válce se roztočily. Patrik mačkal. Chtěl Štefanovi prohrát co nejvíc.  Dvanáct set pryč. Štefan nikde. Patrik se kýval do rytmu zvukových efektů. „Dobrej hip-hop,“ pomyslel si. Líbilo se mu, že do toho zapadá, i kolísavé hučení chladícího ventilátoru: sssááÁaÁaaÁ…

Najednou se rytmus porušil. Automat začal hrát, jako splašený. Patrikovi se leknutím sevřelo hrdlo. Píchlo ho u srdce. Světla ve spodním řádku displeje blikala v souladu s dekadentními tóny. Pak tóny vystoupili o oktávu výš a rozblikal se druhý řádek a dál a dál… 800  -  1600  -  2400  -  3200  -  4000. Vzrušením mu vyrazil studený pot na rukách. Udělalo se slabo. Kdosi ho chytil za rameno. Byl to Štefan, oči mu zářily. Široký úsměv vypadal jako křeč. Zatočila se mu hlava. Sluch se mu zastřel. Zvuky se slily v jednotnou, nesourodou masu, nad kterou zřetelně vystupoval šum ventilátoru. Měl pocit, jakoby něco říkal. Něco jako: SSSailoorrr…