(Science) fiction a mystika
Vědecko-fantastická, nebo fantastická literatura a
mystika – to je zdánlivě nesourodé, až nemožné spojení. Jak by
mohl tento „lehký“ oddechový žánr, řazený někde vedle
detektivky zasahovat do sféry, kterou ve svých představách máme
spojenou spíše s obrazem mnicha, jógina, nebo filozofa?
Avšak právě fikce – ať už vědecká, nebo jiná se
často zabývá tajemnem, neznámem, může se zabývat alternativními
realitami a nastolovat otázky hranic poznání. Starodávné mýty a
pohádky byly definitivně odkázány do sféry nereálna, ale i lidé
atomového věku mají stále potřebu tajemna, potřebu hrdinů, potřebu
hlubší reflexe světa, touhu nahlédnout do jiných dimenzí reality.
Přestože se klasik a jeden ze zakladatelů žánru Jules
Verne se zabýval především dobrodružnými příběhy, nalezneme u něj i
hlubší místa. Na jedné straně optimističtí hrdinové bez bázně a hany,
na druhé straně se vynoří nevyzpytatelný kapitán Nemo – v
jistém smyslu reprezentující Boha, průvodce, skrytou tvář člověka
hluboko pod povrchem jevů.
S postupným ochladnutím naivní víry, že by technický
pokrok mohl vyřešit rozpory naší civilizace se dobrodružná cesta,
která dodnes zůstává jedním z hlavních motivů (vědecko-) fantastické
literatury posouvá z fyzické oblasti hlouběji, filosofickým a
duchovním směrem, přičemž se mnohdy odpoutává od technologických
rekvizit. Vedle literatury „science-fiction“ vzniká
literatura „fiction“ přebírající myšlenku reálných
alternativních světů, aniž by je kladla do bližší nebo vzdálenější
budoucnosti a do přímé souvislosti s technologickým vývojem lidstva.
„Nevědeckou“ fantastiku proslavil zvláště
J. R. R. Tolkien svým románem Hobit a později volně
navazující trilogií Pán Prstenů. Jestliže se ve Verneových
románech odráží převážně optimistický vztah k technice a humanismus,
přičemž celkové vyznění postrádá větší hloubku, je Tolkienovo
dílo pravým opakem. Série Hobit
a Pán Prstenů je
velkolepou epickou alegorií duchovní cesty. Ústředním
motivem celého díla je nalezení „Prstenu
moci“ - (Hobit) a
následně cesta k jeho zničení (trilogie Pán Prstenů).
Prsten je skrytou příčinou růstu moci Temného Pána – stínu,
který hrozí ovládnutím světa a jeho proměnou v peklo. Tento
prsten může být zničen jedině
vhozením do jícnu sopky v Hoře Osudu, z něhož byl vykován. Hora osudu
se však nachází v říši stínu. Jde zřejmě o proces, který je v
duchovní literatuře popisován jako nalezení kořene ega (prsten moci)
a jeho následné vytržení rozvázáním „uzlu srdce“ -
granthi.
Nositeli prstenu jsou
bytosti polovičního vzrůstu než lidé – Hobité. Poloviční
vzrůst symbolizuje zmenšení ega adeptů duchovní cesty - ostatní
bytosti nejsou schopny nést prsten, protože by podlehli jeho magické
moci – byť by to bylo z touhy konat dobro. Hobity Froda /srdce/
a Sama /rozum/ ke konci cesty z touhy po prstenu následuje podlý Glum
/pud/. Román je naplněn válkou mezi říší Temného Pána a zbytkem
světa, přičemž bytosti říše Stínu reprezentují špatné vlastnosti,
jejich protivníci reprezentují dobré vlastnosti. Vůdci války na dobré
straně však dobře vědí, že smyslem boje je vlastně jen upoutání
pozornosti Temného Pána, aby mohla být mise „zničení“
prstenu v Hoře Osudu úspěšná. Přestože Tolkien byl
římským katolíkem, z jeho díla není cítit ani závan dogmatismu,
naopak svým svěžím duchem dodnes přitahuje lidi na celém světě.
Vývoj na východní straně železné opony také vedl
vzhledem ke specifickým podmínkám poněkud odlišným směrem.
Science-Fiction východních autorů byla v Sovětském impériu z důvodu
propagace vědy a techniky běžně vydávána. Protože cenzoři technice
příliš nerozuměli, někteří autoři zde dokázali vytvořit nečekanou
oázu svobody projevu. Díla Stanisława
Lema nebo bratrů Arkadije a
Borise Strugackých se budou jistě číst ještě dlouho. Například
proslulý román Stalker (v 1.
českém vydání Piknik u cesty)
bratří Strugackých končí výkřikem hlavního hrdiny: „Štěstí pro
všechny, a zadarmo!“, závěrem ve kterém se odráží mimořádná
touha po svobodě ducha.
Slavný polský autor
Stanisław Lem se ve
svých brilantních sci-fi románech beztrestně zabývá otázkami, které
mohli ve východním bloku filosofové jeho generace řešit nejvýše v
samizdatu. Jedním z nesporných vrcholů mystického proudu v science
fiction je jistě film Solaris, který v roce 1972 podle stejnojmenného
románu Stanisława Lema
natočil v Sovětském Svazu Andrej Tarkovskij (neplést s nepříliš
povedeným americkým remakem z roku 2002 od Stevena
Soderbergha). Hlavní dějovou
linií románu i filmu je setkání kosmonautů s planetou, jejíž oceán je
živý a vědomý. Jak je u Lema běžné, je základním tématem proces
poznávání, přičemž poznávající jsou zde současně poznávanými,
nejistota rozlišení mezi skutečným a neskutečným, vnitřním a vnějším.
Tarkovskij závěr dotahuje do konce a naznačuje splynutí hlavního
hrdiny s oceánem – vědomím.
Jistě i jiní autoři by stáli
za zmínku (např. A. C. Clark, Kurt Vonnegut a mnozí další), ale
oblast science-fiction je veliká, takže spravedlivě ji zhodnotit je
úkol spíše pro vědecký ústav než pro občasného čtenáře.