Jo, Winston Churchill byl možná mrkev, no a co.

A možná, že ty, zrovna ty, máš na stěně špendlíkem připevněné oči, různých barev, v různém stádiu.

Možná, že jsou jen na stole a pod každým z nich je papírek s písmenem a číslem. Možná, že by se těch 36 očí hodilo jinam než na stůl.

Možná, že každý na světě, každý, má den, který trvá 24 hodin.

Možná, že ta okouzlující společnost není až tak zářivá.

Možná, že tohle nebude tak dobrý dílko.

Až tě učitel praští pravítkem přes ruce, zlomí jej. Možná.

Asi by se nemělo každé slovo, které přijde Ježkovi do palice, používat pořád dokola.

Možná, že bys neměl tak často střídat barvy svých hlenů.

Možná, že na ten pohřeb, co běží v televizi, by ses neměla tak často koukat. Přece jen, je tvůj.

Ty sochy v galerii, co po tobě tak chrčí, ty s dlouhými špičatými zuby, ti bránily při vstupu na hrad. Byl tvůj. Přestaň se dívat do zrcadla. Šedivče.

Ti koně, co pobíhaj po zahradě, by se ti neměli líbit. Přestože se jeden proměnil v ženu, která stále leží na boku či zádech, přestože k tobě promlouvá.

Ten strom, co (se) dělí (na) Zemi a Mars se mi tam nelíbí. Povede tam dálnice.

Jak často máš v sobě víc myslí? Jak často se hádají? Prostředníku!

Jak často ztrácíš inspiraci v půli?

Možná, že ne všechna dílka mají pointu. Díky bohu za to.