Co je to metro? Pro mnoho lidí běžný dopravní prostředek. Je možné, že má metro tajemství? 20-ti letá Tereza už do metra nikdy nevstoupí. Ptáte se proč? Vždyť metro je bezpečný a rychlý prostředek. Tereza si to říkala taky. Zrovna v této chvíli sedí na skupinové terapii a vypráví svůj příběh. Všichni jí naslouchají.

"Snažíme se ti pomoct," říká paní psycholožka Iveta. Hezká paní trochu při těle, ale to přece nevadí, když pomáhá lidem, tak na vzhledu nezáleží."Nikdo mně nevěří, vím, co jsem viděla, neustále opakuje dokola. Jak jsem se mohla dostat až sem,"uvědomuje si Tereza.

„Uklidni se!“řekl Martin, který sedí vedle ní. Martin je obyčejný člověk, jehož život se zhroutil, smrtí jeho milované osoby. Čelní náraz autem do svodidel i s jeho nenarozeným dítětem. Už to je přesně rok. Martin se pokusil 3krát o sebevraždu, ale vždycky ho někdo našel a zachránil. Ale teď zase zpátky k Tereze. Mohu to zakončit jednou větou, proč do metra už nikdy nevstoupí. Proč si ale nezahrát z naší fantazií...

Tereza dělala barmanku v nočním baru přezdívaném Bronx. Velice šikovná mladá dívka, která studovala dálkovou maturitu.

„Ten den si velice dobře pomatuji, hodiny se vlekly, byl to můj poslední den v práci,“říká s napětím Tereza.

„Ale co to má společného s metrem?“zeptal se Martin.

„Neskákej jí do řeči,“odpověděla Iveta.

„Pokračuj,“řekla Iveta.

Odbila šestá hodina ranní a Tereza se vydala do měst, kde nastoupila na tramvaj směrem k metru. Tramvaj číslo 66. „ Na tohle číslo už nikdy nezapomenu,“zpovídá se Tereza. Pořád dokola opakuje číslo 66. Křičí ho tak silně, že ji musí Iveta držet za ruku a uklidňovat ji.

„Nedáme si chvilku pauzu?“zeptá se Terezy.

Jemným přikývnutím hlavy odpoví, že ano.

„Vím, že to je těžké, ale zkusíme to znova ano?“

„V metru, ani živáčka, poslední cesta domů, sjela jsem po vysutých schodech a vydala se směrem k přijíždějícímu metru číslo 66. Nebrala jsem na to žádný potaz, náhoda.“Tereza vypráví tak silně, že i Martin, který jí do toho pořád kecal, přestal mluvit.

„Co bylo dál?“zeptala se Iveta.

Skřípáni kolejnic, klap, klap, metro už přijíždí do stanice. Tereza neví, co jí čeká. Je neděle ráno a žádní lidé nepospíchají do práce. Jde směrem k otevírajícím dveřím, cítí jen něžný svěživý vítr, který se line s příjezdem metra.

„Už jsem vstoupila do metra,“vykřikne.

„A co bylo dál?“ ptá se Iveta.

Husí kůže, tak by se daly popsat pocity účastníku terapie. Tereza vstoupila do metra, rozhlídla se, ale místo lidí, staré zaprášené sedačky."Měla jsem zvláštní pocit. Nějaká zvláštní síla mě vedla až k protější sedačce naproti vstupním dveřím. Posadila jsem se na sedadlo 66. „Tohle už nemohla být náhoda,“svěřuje se Tereza.

V tuto chvíli už není nikomu do smíchu. Iveta stále věří, že je to pouze psychický zkrat mladé dívky. Je mně jí lito, pomyslí si Iveta.20-ti letá dívka se zhroutí z jedné jízdy metrem, ale proč? Vždyť miliony lidí jezdí metrem. Za celých 20let své dosavadní praxe se mi tohle nestalo.

„Co se stalo, když se metro rozjelo?“zeptala se Iveta.

„Metro se začalo pomalu rozjíždět. Koukla sem se na hodinky, ukazovaly 6:16, a pak se to stalo.“

„Co se stalo?“ptá se Iveta.

Tereza se začne celá klepat. „ Já už nemůžu,“ opakuje pořád dokola. „Uklidni se, Terezko,“říká Iveta.

„Dáme si malou pauzu, ano?“zeptá se Terezy.

Tereza přikývne mírně hlavou, přestává už vnímat a vžívá se do utrpení, které zažila.

„Nechceš trochu vody?“zeptá se Iveta.

„To byste byla moc hodná,“odpoví vyděšená Tereza.

Iveta přinese skleničku vody a podávají Tereze. Uchopí ji jemně do dlaně, aby ji přitiskla k jejím jemným rtům. Upije sotva kapku, podívá se na Ivetu a řekne:

„Pomůžete mně, že ano?“

Iveta nevěděla, co má říct. Všichni psychologové nad ní zlomili hůl. Jsem její poslední záchrana, musím jí říct něco pozitivního.

Udělám vše, co bude v mích silách..
Je to jak v trapných amerických filmech, které zakončují doktoři operaci, která jak jinak dopadne dobře, ale já nevím, jak tohle dopadne. Vždyť taková 20-ti letá dívenka se nemůže takhle zhroutit. Je mi z toho úzko, pomyslí si Iveta.

„Tak Terezko, co se stalo v 6:16?“zeptala se Iveta.

Je na ní vidět, že už se nechce bavit o tom hrozném dni. Nechce se už bavit o utrpení, které zažila, ale zkusí to znova. Zhluboka se nadechne, podívá se na Ivetu a promluví:"V metru se zhasnuly světla, nic nevidím. Poté se světla rozblikala, ale v metru už jsem nebyla sama. Objevila se tam postava, kterou neznám ani nechci znát."

„Jak vypadá ta postava?“zeptala se Iveta.

„Je zahalená do černého pláště. Není jí vidět do obličeje. Nechápu, kde se tam ta postava vzala. Vždyť tu nikdo nebyl. Mám strach!"

Tereza už není tady, ale v metru, prožívá tu hrůzu znovu dokola. Iveta si uvědomí, že tím to způsobem jí muže přivést až do hipnozy .Zkusí to, když to pomůže této mladé dívce, tak udělá cokoliv. Pokud se chce něco dozvědět, musí hrát její hru.

„Co po tobě ta postava chce?“zeptala se Iveta.

„Sedí tam a mluví si pro sebe. Vůbec si mě nevšímá, jako kdybych tam vůbec nebyla“.

„A o čem mluví?“

„Opakuje jeden datum a čas pro sebe:1966,6:16. Jde směrem ke mně. Měla jsem strach, co když to je nějaký násilník. Nemám kam utéct!“říká vyděšená Tereza. Zastavil se u mě a pravil: „Chceš vidět mojí minulost?“

Iveta je z toho vyprávění rozčarována. Je možné, že se stala Tereza obětí násilného činu? Uvědomuje si, že musí hrát její hru, aby se dozvěděla něco konkrétnějšího.

Na Tereze je vidět velká únava, Iveta to ale musí zkusit znova.

„Co ti ten pán ukázal?“

„Zvedl ruce a dal je k mé hlavě.“

„K hlavě?“diví se Iveta.

„Ano k hlavě a začaly se dít hrozné věci.“

„A jaké?“

„Nebyla jsem v metru, ocitla jsem se v obývacím pokoji.“

„Co se v tom obývacím pokoji děje?“ptá se napjatá Iveta.

„Dva muži, hádají se. Má zbraň, střílí a dopadá na zem.“

„Ale kdo na koho střílí?“

„Neznám ty muže, není jim vidět do obličeje.“

Iveta neví proč, ale Terezce věří. Je možné, že se zjevil duch zemřelého, který

bloudí v útrobách metra? Chce objasnit svoji vraždu?

„Věřím ti, Terezko. Nepamatuješ si, kolik hodin bylo, když to skončilo?“

„Trvalo to přesně 66minut.“

V roce 1966 tu metro ještě nestálo. Terezku našli v úseku D66, zabalenou do deky. Klepala se. Opakovala datum 1966. Už si vzpomínám, v roce 1966 tu stály obytné domy. Ten rok se tu musela stát vražda.

„Terezko nepomatuješ si alespoň trochu, o čem se ti muži bavili?“

„Vím, že před ním ten muž, než ho zastřelil, mával nějakými papíry.“

Papíry? Ale jakými? Iveta nehodlá na nic čekat, ale na policii jít nemůže, měli by ji za blázna jako Terezu. Už ví, kde najde více informací. Městská knihovna je kousek od její ordinace. Mají tam založené staré noviny a mohlo by tam být něco ohledně té vraždy.

„Zůstaneš, tady chvilku Terezko?“zeptala se Iveta.

Terezka přikývne hlavou. V jejím stavu, nemůže, jít sní. Pověří tedy Martina, aby ji hlídal. A sama se vydá do knihovny. Vychází ven. Knihovnu, má pár kroku vedle.

Paní Šulcova, příjemná paní děla tu už dlouho. Už když byl, Iveta malá tak ji Paní Šulcová půjčovala knížky s pohádkami. Paní Šulcova jí do dnes říká sluníčko. Iveta jí má rada a právě teď vstupuje do knihovny. Rozhlíží se po celé knihovně. Vždycky stojí tady u svého stolečku a pije kávu. To je divné, kde je?, pomyslí si Iveta.

„Halo, Pani Šulcova“, zakřičí mezi regály s knihami.

Nikdo se neozývá. Iveta uslyší silnou ránu. Paní Šulcova určitě přerovnává regál s knihami a tu a tam jí nějaká upadne. Zkusí zakřičet víc, aby jí paní Šulcová slyšela.

„Halo, Paní Šulcová“

„Sluníčko, jsi to ty?“zeptala se Paní Šulcová.

„Ano, jsem to já.“

Iveta věděla, že se ji pani Šulcova bude chtít zeptat na různé praktické otázky typu:“Jak se máš, co je nového?“ Na to ale teď opravdu nemá čas.

Vyšla skrz zaprášené regály a zdálky už podávala Ivetě ruku na uvítanou.

„Jak se máš?“sluníčko

„Mam se dobře,“ odvětila Iveta. „ Hrozně spěchám, máte tady ještě staré noviny?“

„Ano, samozřejmě, že mám. Jsou za rohem v pravém regálu.“

Iveta slušně poděkovala. Šla podle rad paní Šulcové. Iveta věděla, že má hledat rok 1966. Jela prstem po regálu, roky po rokách. „Tady to je 1966.“ Vzala šanon a šla si sednou ke stolu, kde většinou sedí studující studenti hledající materiál pro studium.

Listovala  stránku  po stránce, je zoufalá. Copak se žádna vražda nestala? Strana 99 to ale změní. Iveta čte, že obytné domy se budou bourat. Napraví,  je metro  jaké známe teď. Všichni lidé dostanou nové bydliště. Další článek popisuje bouřící lid:

„Nechte nás být v naších domovech,“křičí nespokojení lidé.

Iveta se dále začte do dalších článku. „ŠOK!“ Tak začíná hlavní článek. Pan Melk byl dnes nalezen ve svém bytě mrtev. Redaktor dále píše:Velký bojovník, tak se dá popsat Pan Melk, bojoval za práva občanů, nechtěl opustit svůj dům, musel zemřít? Copak nejde vést metro jinudy, než přes naši čtvrt? „Vyrostl jsem tady a taky tu zemřu.“ To byly poslední slova velkého bojovníka pana Melka.

Je mi jasné, proč musel zemřít. Nechtěl opustit svůj domov. Kdo tohle mohl udělat?

Paní Šulcova si ani neuvědomí, že Iveta už je dávno na cestě přes ulici do své ordinace se šokující zprávou.

Zmizela tak rychle, uvědomí si Paní Šulcová."Nestačila jsem jí říct ani ahoj Sluníčko"

"Už jsem tu,"řekla schvácená Iveta.

Spěchala, co jí nohy stačily. Měla strach o Terezku.

„Terezko!“křičí na prázdnou židličku.

„Kde je Tereza?“křičí na Martina, který přichází z vedlejší místnosti.

„Byl sem si jen,“nezmůže se ani na slovo.

„Mně je jedno co si dělal. Copak jsi tak neschopný?“

„Neříkala ti aspoň něco?“zeptala se nasupěná Iveta.

„Po té co jste odešla, opakovala, že jí volá. Musím tam jít,“křičela.

„Odskočil jsem si a už byla pryč,“odpověděl posmutnělí Martin.

„To nevadí,“uklidňovala Martina klidnějším hlasem.

"Zůstaň tady a nikam nechoď."

Tereza je podle názoru Ivety využívána k tomu,aby řekla své svědectví a objasnila vraždu pana Melka.Ve správný čas na správném místě.A nebo naopak?

Tereza má už dostatečný náskok, Iveta jí stěží dostihne. Naskakuje na Tramvaj 66. Je plná lidí. V tramvaji je nedýchatelný vzduch. Jeho hlas je silnější, volá mě, uvědomí si Tereza. „Poj´d ukážu ti svojí minulost,“opakuje bezradné Tereze. Lidi nevěřícně kroutí hlavou. Co je té dívce? šeptají si. I paní Šulcovou to rozruší. Která shodou okolností jede za svým dávným přítelem, panem Karlem. Znají se už dlouho, nikdy by jí nenapadlo, že by mohl být, ale to už trošku předbíháme, nemyslíte? Paní Šulcová se protlačila přes namačkaný dav až k Tereze.

„Co je ti děvče?“zeptala se rozrušené Terezky. Mluvila tak starosvětsky. Paní ze staré školy, aspoň toto mínění o ní měla Iveta.

Tereza se podívala do jejích andělských oči.Oči hodného člověka,jak usoudila ¨Tereza. Už mě nevolá, uvědomí si.

„Kde je paní Iveta,“ptala se vystrašeně.

„Ty budeš určitě pacientka Ivety (sluníčka). Neboj se, jedu za svým dávným přítelem Karlem, pojedeme tam, ano?“

„A co paní Iveta?“

„Neboj se, Ivetě dáme vědět. Zavolám jí, až budeme u Karla.“

Iveta míjí zdálky odjíždějící tramvaj. Nestačila jí dostihnout. Tereza už je mezi namačkanými lidmi i s paní Šulcovou. Ivetě nezbývá nic jiného čekat na další tramvaj, která jede přesně za 10 minut. Nervózní stepuje na zastávce, pohled na hodinky je nekonečný. Tramvaj už přijíždí do stanice. Naskakuje na tramvaj. Jen aby nebylo pozdě, uvědomí si. Kdyby věděla, že Tereza je více v bezpečí v metru než u pana Karla.

Vbíhá do metra a rozhlíží se kolem sebe. Zastavuje mladý pár neznámých lidí.

„Neviděli jste tu dívku jménem Tereza? Malá, hubená, modré oči, hnědě vlasy, popisuje Terezu mladým lidem.“

Nikdo nic neví. Nemohla se přece vytratit úplně ze světa. Iveta si myslí, že by mohla být na místě, kde jí potom incidentu našli. Není tam. Iveta je bezmocná a naštvaná, odchází pryč. Chce to vzdát. Počkat, zastaví se s pohledem  na telefonní budku u východu metra. Zkusím zavolat Martinovi do ordinace, třeba už se vrátila. Telefon dlouho vyzvání. „No tak zvedni to!“křičí do pípajícího telefonu.

„Halo?“ozve se Martinův hlas.

„Ahoj, tady Iveta, nevrátila se Terezka k nám?“

„Volala paní Šulcová.“

„Paní Šulcová?“

„Terezku potkala v tramvaji.“

„A co je sni?“

„Je v bezpečí, Paní Šulcová ji vzala ke svému příteli Karlovi. Dala mi na něj adresu. Prý si ji tam máte vyzvednout.“

„Adresa je Šlechtická 66.“

Tu ulici znám, pomyslí si Iveta. Když jsem byla malá, chodila jsem tam s paní Šulcovou na návštěvu k jejímu příteli Karlovi. Už si vzpomínám, uvědomí si. Starší pán pokulhával na levou nohu, paní Šulcová tvrdila, že je to reuma...

Vůbec se to tu nezměnilo, uvědomuje si s pohledem na vilu přítele paní Šulcové. Stará rozvrzaná branka o tom ví své, omšelé dveře s nápisem:Klepejte, nezvoňte!

Iveta radši zaťuká, než aby zazvonila. Stejně ale nemá na co, žádný zvonek tu není. S úsměvem uchopí ocelovou kliku ve tvaru pěsti a 3krát silně udeří do dveří.

„Strpení. Už jdu“, ozve se přes omšelé dveře.

„Co si přejete?“zeptal se starý pán.

„Dobrý den, jmenuji se Iveta a jdu za paní Šulcovou. Jdu si pro Terezku, je to moje pacientka.“

„Ano jistě,pomatuji si tě jako malou holčičku. Pojď nahoru, Terezka tam je sní.“

Ukázal směrem na vlnité schodiště.

„Je v obývacím pokoji, pijí tam čaj. Můžete se přidat.“

„Ano, ráda.“

„Chodím sem odpočívat, je to má nejoblíbenější místnost,“vychloubal se těsně před tím, než vstoupili do místnosti.

„Ahoj Sluníčko,“vítala Ivetu Paní Šulcová, která si právě dopřávala čajový dýchánek.

„Pomatuješ si ještě Karla?“zeptala se.

„Ale jistě vůbec se nezměnil,“usmála se. Iveta ho neměla vždycky moc ráda, cítila z něj faleš.

„A kde je Terezka, měla tady přeci být?“

„Ano, samozřejmě že je tady. Byla rozrušena. Chtěla se upravit a tak si odskočila na toaletu.“

„Upravit? Co když zase utíká. Mám o ní strach, uvědomuje si Iveta.“

„Mohla byste mi říct, kde je tady toaleta?“

„Samozřejmě, je v protější místnosti.“

„Tak děkuji,“odvětila Paní Šulcové.

„Počkej sluníčko,“zakřičela na Ivetu paní Šulcova.  „Máme vám udělat čaj“ Iveta přikývla, že ano. Dveře od obývacího pokoje se zavřely a Iveta zmizela za nimi.

Paní Šulcová dala zatím vařit na čaj. Karel mezitím pročítal noviny. Prohodili mezi sebou jen pár vět, ale ty nejzásadnější, byly tyto: „V dnešních novinách píšou, že metro v našem městě navštíví tisíce lidi.“Zamyslel se a podíval na paní Šulcovou. „Je to díky mně! Je to moje zásluha.“

„Terezko, jsi v pořádku? Proč si mně utekla?,“zeptala se vystrašená Iveta Terezy, která právě vycházela z toalet.

„Volal mě! Musela jsem jít za ním.“

„Ale proč Terezko, řekni mí proč?“

„To já nevím, ale hned jak jsem spatřila paní Šulcovou, tak přestal.“

„Chceš říct, že tě sem směruje?“

„Nepochybně,“odpověděla Tereza. Výraz v jejích očích byl tak přesvědčiví, že Iveta měla strach o její život.

„Terezko, nejsi tady jen tak pro nic za nic, všechno má své důvody. Věřím, že je co nejdříve objasníme.“

„Nepůjdeme na čaj? Neměj strach,“řekla Iveta.

„Nemam,“odvětila¨Tereza.

„Tak, kde jste?" Ptala se ustaraná paní Šulcova. Už se vaří čaj. „Karle, prosím obsluž hosty. Dnes budeme pít orientální čaj,"chlubila se paní Šulcova. Karel jen přitakával a zdržoval se kontaktu. Zvláště čím blíž byl u Terezy.

„Nejste nějaký nervózní?“zeptala se Iveta.

„Ne, samozřejmě že ne. Jenom mně nějak rozbolela má noha. Zvláštní je, že mně nikdy takhle nebolela,“odpověděl koktavým hlasem.

„To bude dobré, posaď se. Čaj naliji já,“řekla paní Šulcová."

Vůně orientálního čaje pronikala po celé místnosti. Nasávali jsme jeho vůni a společně jsme diskutovali o tom jaký, by byl jiný svět, bez války a nenávisti. Po té jsme přešli na něco veselejšího. Ivetu napadlo, že by se alespoň mohla zeptat, co Karel vlastně dříve dělal.

„V roce 1966 jsem projektoval metro u nás ve městě,“chlubil se Karel.

„Opravdu? Slyšela sem, že prý tam měli zabít jistého pana Melka.“

„Ano, dodnes se nikdo nedověděl, kdo ho zabil. A vy se o to nějak zajímáte?“

Na jeho očích byla vidět nejistota. Jakoby o té vraždě něco věděl.

„Ano, zajímám. Je to hrozné, takhle zabít bezbraného člověka, nemyslíte?“

„Máte pravdu, ale teď mě prosím omluvte, jdu do své pracovny“

„Co je mu“zeptala se Iveta paní Šulcové.

„Ne“ Paní Šulcova to ani nedořekla a z pracovny pana Karla se ozval hlasitý výstřel.

Všem nám bylo jasné, co se stalo.

Jeho bezvládné tělo leželo na podlaze.

„Proč to udělal? Proč?“křičela pani Šulcová u Karlova těla.

„Vím, proč to udělal,“řekla Terezka. V ruce držela dopis na rozloučenou a podávala ho

Ivetě.

Už nemohu žít s tím, co jsem udělal. Ta holka mě odhalila, má stejné oči jako on.

Nemusela ani mluvit. Akorát se nám pletl do stavby. Přišel jsem k němu a nedal se ani podplatit. Musel, sem to udělat. Musel, sem!

Karel.

Je zvláštní, že i v dopise uměl být arogantní.

Dopis mluvil za vše. Tento příběh ale neskončil tak tragicky. Metro 66 se už nikdy neobjevilo na nástupištích metra a pan Melk se už nikdy neobjevil v útrobách metra. Snad našel svůj klid, pomyslela si Iveta.

A Terezka? Vyléčila se a zjistila zajímavou informaci, s panem Melkem byla příbuzná, a jak se říká, příbuzní si mají pomáhat.

Ale na někoho jsme přece jen zapomněli.

„No přece na mě!“ozvala se Iveta.

Iveta má nadále svojí ordinaci, kde stále lečí své pacienti.

Terezka k ní každé úterý chodí na kávu. Sednou si na venkovní balkón a pozoruji hvězdy. Zrovna teď jedna letí. Kdyby tak věděli, že jim tak děkuje pan Melk za záchranu své duše. Oni to nevědí,ale vy to víte...................