Maluj zase Slunce.

  Dneska moje malá dcerka namalovala slunce. Je právě ve věku, kdy  s největším vypětím sil začíná divokým, kostrbatým čarám vnucovat ušlechtilé tvary věcí, tváří, pocitů…

  „Hele, sluníčko.“

  „Ježíšmarjá!“ Ulekl jsem se v duchu.

Bylo jako psanec vyhozenej z pekla pro příliš drsný zjev.

  „To je krásný. …a ty oči jak se ti povedly. …a hned tři…“ Byla na svůj výtvor patřičně hrdá a já jí ho vychvaloval, jak nejlépe jsem dovedl. Očima mi visela na rtech a jen občas se podívala na obrázek, aby si ověřila, jestli nešetřím chválou a zda jsem něco nevynechal. Jazýček jí přitom kmital vzrušením. Když měla pocit, že se opakuju a že už zřejmě ničím novým nepřekvapím, sebrala malůvku a běžela si pro další porci chvály za mámou. Ta zrovna věšela prádlo v ložnici. Ve chvíli, kdy jsem si pomyslel: „Drž se parapetu holka“ se ozval přidušený výkřik.

No jo. Má talent, dítě. Přímo od Hitschkoka. Jen aby jí to vydrželo. Padla na mně zvláštní tíseň. Taková zeleno-fialová.

  Znal jsem kdysi holčičku. Ta milovala slunce. Byla posedlá sluncem. Uměla úžasně kreslit. Jako nikdo v jejím věku. Jako nikdo, koho jsem znal. Jakoby svými obrázky přímo měnila realitu. Měla zvláštní cit pro váhu barev. Jenže… měla jenom zelenou a fialovou pastelku.

Každej obrázek začínala sluncem. Rád jsem pozoroval s jakým zaujetím a nadějí čaruje těma dvěma pastelkama.

Pak se na dílo dlouze zadívala a já přestal dýchat.

„Pokračuj, je to moc krásný.“ V duchu jsem jí pobízel. Napětím mi tuhla záda.

Pomalu začala obrázek muchlat. Pokaždý. …a já se pokaždý  odvrátil, abych unikl smutku těch nejkrásnějších očí. Zase pozdě. Zase ve mně vyvolala představu panenky z Hirošimy opřené o zeď vedle stínu děvčátka. Když jsem se na ní znovu podíval, už zase kreslila. Se stejným zaujetím. Jen malinko dospělejší a bez té dětské naděje ve výrazu. … a bez slunce. Několikrát jsem jí nabízel svoje pastelky, nebo aspoň žlutou. Nikdy si nevzala. Jakoby už vlastnictvím těch dvou platila nějakou obludnou cenu. Nedokázal jsem jí přesvědčit, že jsou to jen obyčejný pastelky a že si je klidně může vzít. Mám pocit, že jí to i ponižovalo, a tak jsem jí dal pokoj a jen útrpně sledoval, jak mačká další a další kresby.

  Jen jedinkrát dokončila obrázek se sluncem. Poznal jsem na ní, že se ocitla na okraji tvůrčích sil. Byly tak zranitelná, v tu chvíli.

Kdosi prohlásil: „Hmm… pěkný, ale ten měsíc nějak moc září.“

Ostatní se toho chytli a přitakávali, že teda pěkný, ale s tim měsícem to fakt přehnala.

Mlčela.

  „To je SLUNCE!!!“ Řekl jsem důrazně.

Všichni zmlkli. Snad proto, aby nabrali dechu k tomu řevu, co následoval. Plácali mě po zádech. Byl jsem král. Pro ně.

Byl jsem Jidáš, hlupák, král oslů. Pro sebe, pro ni.

Přísahal bych, že ten den dospěla. …protože dítě v ní, které jsem miloval, zemřelo. Já ho zabil. Slovem ostřejším meče. Od té doby už nikdy slunce nemalovala..

  Teď si její obraz může dovolit jen málokdo. Je známá, bohatá a její obrazy…

  Mám takový sen. Poslední dobou.

Jsem malý chlapec. Sedím ve svém pokojíku u stolečku s oprýskaným lakem. Hnědou pastelkou Maluju strom, potom psa u boudy a nakonec plot.

Pak volám: „Mamí!“ Přijde Ona.

„Co chceš broučku?“ Sklání se nade mnou. Krásně voní. Dívám se do jejích něžných očí. Zdvihám žlutou pastelku…

„ Mami namaluj mi slunce…“