Chloé

„Všechno se stalo v okamžiku

kdy jsem omylem zemřel“

Snídáme ráno na pobřeží a večeříme vleže Chloé nabírá písek do dlaní je neděle před vánoci minulý rok a kolem nás pobřežní stráž hlídá moře Chloé si rozkošně davá maso mezi rty

hezké hezké přejou si lidi za námi tisknou si ruce v posvěceném vzájemenství ve městě

zní zvony říkal jsem je to jako jiný svět když jsme vyšli z toho bytu do zmrzlého

rána já s napuchlými rty a Chloé se šálou a cigaretou mezi prsty

v naší večeři křupe písek a pobřeží staví do svých čel boční hlídky

Chloé, objevuju tvá města na sedmi nebo dvaceti místech čtu ti z Tatjiany Gromača  čtu  ti

Pobřežní hlídky přilby bajonety šnorchly a na nohou ploutve

Ruku v ruce s tebou Chloé jsme si hráli v tom prázdném   bytě který voněl po    malovaní

V tom bytě se sprchou a         oknem jsme si hráli    já na tebe a ty na mě

Otevřu víno    jsme hlídaní   neboj se          otevřu víno s šupinami           zakloníme hlavu

a na pobřeží v mlze opření o stěnu víš, v tom bytě, kde jsme kouřili výhradně z okna

víš v tom bytě s poledními zvony kdy jsem ti četl básně z Benátek nad Jizerou z února 92 a básně bratrance klinické psychologa,, kdy tys Chloé kvůli nim plakala a měla být už dávno v práci já dávno ve škole

v tom bytě a nebo venku zase budeš unavená s malým očima a já budu mít zase napuchlé rty

a pak si budem znovu hrát    –  na moře,                            

Chloé.