Do školy jsem chodil pěšky. Později jsem jezdil zvláštní školní linkou autobusu přes celé naše malé velkoměsto. Ještě později jsem chodil pěšky, nebo jezdil na kole, protože ta nová škola byla tentokrát blíž, a já jsem pak byl také starší, takže jsem už uměl a mohl jezdil i na kole. V Praze jsem musel přestupovat, z tramvaje na metro, z metra na autobus. Když jsem bydlel na kolejích, ze školy jsem někdy také jezdil autobusem, a pak jen pár zastávek tramvají. Koleje...příběh sám pro sebe.
Co jsem se naučil do školy, jsem se většinou naučil přímo ve škole. Co jsem se naučil pro život, jsem se spíš naučil sám.
A doma jsem dělal domácí úkoly (dále dú). Někdy jsem je ještě před hodinou opisoval od spolužáků. Ukázalo se totiž, že dú opsaný od spolužáka před hodinou, může často vést k lepšímu výsledku, než dú zpracovaný doma.
Do školy jsem chodil rád. Pral jsem se jen vyjímečně, spíše jsem se bránil. Hrál jsem stolní tenis na školní lavici v poslední prostřední řadě, kde nikdo neseděl. Místo pálky jsem používal od školy zapůjčný (a na poslední stránce mnou podepsaný) Atlas světa. Místo sítě dvě učebnice češtiny. Hrál jsem i céčka. Dnes mi tedy bylo již dávno dvacet. Pěkně to utíká.
Z hodin chemie si pamatuji ný, natý, itý ičitý, ičný, ečný, ový, istý, ičelý. Nebo tak nějak. Z hodin matematiky zase to, že x je někdy něčemu rovné, někdy se nerovná ničemu (je větší nebo menší, takže nerovnice), někdy se prostě rovná nule, nebo to nemá řešení, někdy je zase řešení nekonečno. Při tělocviku jsem se naučil běhat. Né že bych neuměl běhat předtím, ale hodiny tělocviku mě naučily si nestěžovat si a prostě běžet. To jsem později začal využívat, když jsem začal „chodit“ přesně na čas. To se mi hodiny odříkání při tělocviku konečně skutečně hodily. Dodnes běh velmi rád využívám, někdy stále z nutnosti.
Nosil jsem také zeměpisné mapy a třídní knihu (dále třídnice). Nosit třídnici znamenalo zmizet asi na pět minut ze třídy a donést třídnici do jiné třídy a tam ji nechat, či počkat na podpis a odnést ji pak zpět. Pokud jsem se dostal k odnesení třídnice ještě před zkoušením, často jsem se zkoušení vyhnul.
Do školy jsem chodil i jíst a někdy jsem vykonával i službu u kýblu se zbytky. Vracel jsem spolužáky, kteří už nemohli jíst. Tvrdili, že už nemůžou, a já jsem jim říkal, sněž ještě ten knedlík, nebo sněz ještě to maso, sněz tohle, či sněz tamto. Někteří maso nejedli. Někteří zase nejedli buchtičky se šódou. Soudružky učitelky měly v jídelně také službu. Někdy měli službu i soudruzi, ale těch bylo v učitelském sboru jako šafránu. Já jsem také někdy nemohl. Když jsem nemohl, tak nás kolikrát na dvoučlenou službu u kýblu vyrazilo synchronizovaně třeba i pět. Pak i dva tři lidi byli schopni to jídlo vyhodit.
V družině jsem kreslil sovětské tanky a potrubí na tvrdší papír, který byl na krajích děrovaný. Dnes už vím, že takto se vkládaly informace do počítače.
Na vysoké škole jsem psal první e-maily. Na základní škole jsem se učil, jak donutil počitač, aby nakreslil čáru z libovolného bodu do druhého libovného bodu obrazovky. Ve stejné době jsem prodával noviny Občanského fóra. Když už nešly na odbyt – to mohlo být tak v dubnu 1990 – začal jsem je s kamarádem prodávat po hospodách. V hospodách bylo hlučno, veselo a teplo, takže jsem někdy domů „ze školy“ přicházel značně vyuzený. Na každém výtisku jsem vydělával 20 halířů. V té době jsem pochopil, že nejlepší je by mohlo být pracovat v bance. To byla revoluce. Dnes je všechno jinak. Dnes je krize.
Ve stejné době, tedy asi v druhém pololetí páté třídy, jsem se dozvěděl, jak funguje rozmnožování. Kameny jsme probírali až v osmé třídě. Také jsem vykonával třídní službu. Oslovil jsem soudružku, řekl, kdo chybí a kdo se omlouvá a kdo to hlásí. Často jsem se omlouval sám, často jsem zapomínal. Všichni stáli v pozoru, a pak se na povel posadili.
Ve škole byla legrace. Když jsem se neučil, dostal jsme pětku. Když jsem se učil, dostal jsem jedničku. Když jsem dostal pětku, tak jsem se naučil a nechal se vyvolat. Pak jsem dostal i jedničku. Tím jsem získal solidní základ. 3. Dobře. Rychle jsem se naučil počítat průměr.
Nebudu dále již mluvit o bílých cvičkách s trikolórou, našich červených trenkách a dívčích modrých úborech, o křídě, která byla často zapasována do kohoutku, když jsme se po tělocviku vraceli a chtěli se napít vody z vodovodu, o pokusech v hodině chemie, kdy sodík nedopatřením skončil v syfonu, a poté jsme viděli zářný příklad, co se stane, když sodík reaguje s vodou, o hodinách němčiny, kdy někdo otevřel v chemické laboratoři nádobu se sirovodíkem, a tak jsme nemohli psát nenáviděný test, o těžké páchnoucí houbě plné vody, kterou otrlejší spolužáci vrhali přes celou třídu, a která na zdech zanechávala stopy, o mokrých křídách, na které učitelé nevěřícně koukali už vůbec nemluvě....pak jsem chodil žádat o suché třídy do jiných tříd či do ředitelny, kde seděl ředitel.
Dnes už do školy nechodím, ani nejezdím.Snažím se dělat něco, co jsem se naučil, a co má také smysl. Co má smysl, to mě ve škole nenaučili. Naučil jsem se toho ale mnoho. Mnoho jsem ovšem také zapomněl. Často jsem zapomínal učebnice, sešity, úkoly. Ve škole bylo pěkně. Snad si to i dnešní žáci, studenti a rodiče, užívají alespoň tak, jak jsem si to užíval já. Alespoň v retrospektivě se to jeví jako nádherné, bezstarostně krásné dětství. |