úroda nikterak bohatá - z nouze ctnost

někdy marnivě rozhozené nápady

někdy básně o jednom nebo dvou verších

k ničemu a to se mi líbí

Svahy se někdy ukazují a někdy ne,

zůstávají ukryty bázlivým očím.

I suggested my favourite

double pussy penetration.

Básník: hromosvod, okap.

pravda pohybů

pečlivý klid

Čarování na potom: vyzrát, nebo vyzrát?

Protržená přehrada

- 1916

- šéf kolaudace spáchal sebevraždu

- v podzemní šachtě zimoviště netopýrů

mokrá duše

O únavě: jsem ctitelem vertikality. Je jasné, že vzpěračství se nepodobá hrabání písku.

tváře lakované mrazem

Vyvedení z míry.

Zůstalo v ní prázdno.

Zóna, kde nemusíš být vtipný.

Skladujte v suché a temné místnosti.

Básník nekecá, i když kecá.

Asi - slovo, které zbavuje odpovědnosti.

5.10.

Tahle únava už nic nepřipomíná. Pomeranč s ranním sluncem za oknem připomínají Vánoce s houbovým kubou, mámou a břinkáním mrazu ve čtyřčárkované oktávě klavíru. Tenhle kontrast mezi únavou a pomerančem uložíš v paměti a vyjmeš jej v pravý čas, abys věděl, že i dnes jsi žil.

Dát každé básni kousek duše.

Aby dál kvetly. Svítily.

Zdá se, že v poezii existují i jiné cesty k opravdovosti než sebedestrukce.

pálen dobrým bydlem

30.10.

Studiem se učíme poznávat a přecházet a kámen po kamínku posunovat hranice vědění a nevědění. Ale vzápětí se pro nás střed vědění stává také nevěděním, a tak víme jenom o hranici mezi nevěděním a nevěděním, která tím pádem k ničemu není, a vše se mate.

kryptoindoktrinovaně usměvavé sociální podnebí

2.11.

Český x světový. Hloupý slovní pár: zároveň podbízí, že to naše je jakýmkoli způsobem mimořádné, jedinečné; také však implikuje, že jsme mimo svět, že to pravé dění se stejně odehrává někde jinde. A že to tak bude i nadále.

hudba hluchého skladatele

Někdo udeří do materiálu a věci se různě poskládají nebo vzpříčí. Tak uzraje člověk.

A tak jsme obešli velký rybník s mokřadem. Muži v jedné vesnici si matně vzpomínali, že jako kluci běhali přes lávku za jeho koncem. V další jménem Zbraň vyprávěla stará paní, jak mostek před rokem strhli cikáni. Po přechodu řeky – lávka stála – jsme si oddechli. Teď už dojdeme. Ale za tratí přišel ječmen, hryzající do stehen, a po něm čarovná louka, na kterou dlouho nikdo nevkročil. Hledajíce náznak srní pěšiny, doklopýtali jsme po svahu mezi tratí s mokřadem a knížecí oborou s prostorným lesem k zarostlému srubu. Z nejhoršího venku. Teď už dojdeme, opakovali jsme. Ale čekala nás džungle plná trní a svízele. Pak jsme ještě sešli na trať a báli se zatáčky před námi. Za ní se konečně vynořil průsek a potom nádraží, kam nevede rozumná cesta. Mezi květináči tam kouří osamělá výpravčí.

Veřejné předčítání básní v maďarštině: ona přednáší, vrzne židle, ozvou se dveře, do kavárny se nakloní bezdomovec a něco zakřičí, několikrát se připomene nevypnutý mobil. Ona upřeně čte, tváře neznatelně zrůžovělé, dívá se jen do papíru. Místo pro další adverbia: plaše, sebejistě, měkce, přísně, soustředěně. Melodie a barva hlasu jsou nenápadně poddány slovům. Rty se po dokončení fráze nesevřou, jen vrátí k sobě, gesto nepolkne gesto.

osiřelá propast