I.

Zlatavým mechem poseté sním na lavičce,

pobodán za krk žhnoucími slunce trylky

mé rozervané kalhoty.....směle hrdličce

rozdávají sběžně s cestou zelné žilky.

Ještě raní rosou snad místy zvlhlá zeleň

přitaká stádu oddanému blahobyt

,,Jen si na má slova tváří k nebi vzpomeň,

až rozevře bránu světel stojící lid‘‘!

II.

Prostopášně rozšlapajíc množství krásy krás,

sama vinna! Sémě dárce! Chybných tahů.

Nemohoucnost zakročiti v sadech zas a zas,

Dosahují hromných korun! Kolmých svahů!

Možná, že se rozejmutí dotknu perem v ruce,

možná nechám dále plynout....snad někdo pozná,

možná žít v umrlčí neb snad i horší muce,

možná s láskou v srdci spokojen...usnu....možná!....