Jsem ospalá dělostřelecká koule
a bolíš mě uprostřed nespavého snu
příjď k dnu
a ukaž zbytky, co zvou mě,
do pranostik ožralých tyranů,
co ránu za ránu,
mi ohnivý meč, dere se v ruď srdce mého,
co je ztraceného?
Na okamžiku bez smyslnosti našich těl,
nejsem spasitel,
co na víru okamžiku, zhýrale drtí tvoji kliku
a dere slova omluvy,
né, milá, to nejsou námluvy,
to hrom šílenství, zanevřel na ženství,
na tvé a můj rozum stojí,
v koutě skrčen se stále bojí,
čeho asi milá,
když láskou jsi ho přiopila.
Trn z růže a myšlení pravěku,
pár milostných poloh na deku,
si hraji
a teď syn samoty, pije pohár drahoty
a tupě zírá do stropu, trpce vžírá samotu!
Byly noci, byly dny, kdy v rukách nám kvetly sny,
bylo nám tak krásně blaze, slova naše do oltáře,
neměly tak daleko,
ach jo, ach jo, kde je to?
|