Lustr se na strop věší,
hvězdy zas na nebe,
stříbrný Měsíc těší
dívat se
          na Tebe.

Já rozmlouvám s ním tiše
a tajně závidím,
že z nebeské své výše
zří, co já
            nevidím...

A přál bych si s ním směnit
ten úděl na chvilku,
v úsměvu zoubky cenit,
když svlékáš
               košilku...

A okem plným Lásky
mlčky a nevinně,
hledět, jak češeš vlásky
si v rouše
            Evině.

Smět v zrcadle Tě spatřit,
když zkoumáš krásu svou,
a stříbrně se bratřit
s půvabnou
             postavou.

/Něžně paprsky svými
obklopil bych Tě hned,
do kouta zahnal stíny,
prozkoumal
             krásný květ

jímž raší ženství Tvoje
v krajině lákavé,
o níž sní duše moje,
rty touhou
             bolavé!/

Však nejsem Měsíc bílý,
vše, o čem vyprávím
teď s nevšední tu pílí,
jen ve snech
               vídat smím...

Tak marně sním, že jednou
splní se i můj sen,
hvězdy závistí zblednou,
a Ty má
           budeš jen!