I.
Jde tam, táhlým a spěšným šlépěním,
zavěšen vratce, čelně, na lanovém mostku,
nad Styx, u hloubek, zkrápěný
černí z perel, smutkem bytostí, jež zanechaly pouhou kostru...
a z prstí země, mincí ůst, vzdálen všem břehům Země,
hledí, žárem nezděšen, do hloubek sebezpytu,
hle, vln převozník, Chairon, důrazný němě, v čekání změněn,
bezzrakem odplavuje každý odpor, tužby těch, co pozůstavají tu z úbytu...
Tam... Končiny, rozměr beze sémě,
mylný žár, muka stěžujících si, lada nechápavosti,
jen letmo pohlédnout do oné kápí černě,
kde v důlcích varuje je hlubné šero a kalná prostornost...
...prošla i Eurýdíké, slzy popelavé láskou a blažeností ostrovů,
jde u ní žnec... za ní ten, jenž v dřeni zvuků chápe,
co šlépěj - květ, a znění lyrou svaté, bolem skrápe,
čirý a bezúsilný stírá zářezy na svém rozhodném postupu...
Jde nejblíže... až mocný rozchvěním všeho, širý v zdroji,
doteky jemnými stromy i zvěř nechá šeptat, čirost zvuku a úkazu,
a sama hudba za extází, vzduje se, a napne, k bezrozměrnu zatápe a vyrojí
sféry, kde bolest vězně propouští, z tříštěných hluků podsvětních krasů...
|