Svou matku jsem vždy milovala. Byla zvláštní osobností. Věčně nervózní a s cigaretou. I tehdy, co ji opustil můj otec. Dny většinou plynuly stejně. Ráno, když jsem již za rozbřesku spěchala do školy, ona ještě ležela v posteli a vyspávala z večerního flámu. Matka byla velmi krásná. Měla dlouhé kaštanové vlasy, štíhlou postavu a nádherné dlouhé nohy, snad proto nikdy nespala sama. Ve spěchu jsem zamkla malý byteček a spěchala do školy. Odpoledne, když jsem přišla ze školy, matka už doma většinou nebyla. Opravdu často jsem nemohla snést ten nepořádek a dala se do uklízení. Matka neměla ve zvyku po sobě něco uklízet, to bylo pod její úroveň. Večer vysílená tím uklízením jsem sotva udržela oči únavou otevřené a do půlnoci jsem se denně učila. A ráno to všechno začalo na novo. Úplně stejně jako dnes.

Vstala jsem, tělo jsem měla velmi rozlámané, zase jsem usnula u učení. Ještě měsíc a skončí mi škola, jenže teď píšeme nejvíce prací a testů. Otevřela jsem okno. Dýchlo na mě teplo a ranní svěžest. Koukla jsem na hodinky, zase ve skluzu. Ve spěchu jsme na sebe nasoukala černou úzkou sukni, černou košili a do batohu hodila černé brýle. Než jsem zamkla byt všimla jsem si, že ani tentokrát nespí matka sama, co mě však překvapilo, bylo to, že onen mladý muž u nás spává více než tři týdny. Bylo to podivné. Matka uznávala motto vysát, použít a odhodit. Zamkla jsem byt a vyběhla před dům. Rychlým krokem jsem zamířila k autobusové zastávce. Autobus přijel v mžiku. Řídil ho opět ten šaramantní starý pán. “Tak co Natálie, zase do školy?” Ptal se srdečně. “Ano, ano. Jako obvykle.” Zaplatila jsem a sedla jsem si dozadu. Vrátil se mi ten pohled do matčiny ložnice. Musím se jí co nejdříve na onoho záhadného muže zeptat. Jestli ovšem bude čas a matku zastihnu doma. Mrkla sem přes sklo a viděla jsem školu.Vyšla jsem z autobusu a rozhlédla jsem se, zároveň jsem nasála čerstvý vzduch do plic. “Natálie, Natálie, nemám opáčko z matematiky…”, křičela na mě Veronika, nejlepší kamarádka. “Ahoj, mám to. Jsem zvědavá, kdy mi ty službičky vrátíš…”, usmála jsem se a půjčila jsem jí sešit. Vešly jsme do třídy. Veronika zaběhla do lavice a začala zběsile opisovat. Pomalu vcházeli spolužáci do třídy: “Ahoj, Naty.” Pozdravil mě Patrik. “Ahoj.” Opětovala jsem mu pozdrav a usmála se na něj. “Víš, přemýšlel jsem o nás dvou,” řekl tiše a vedl mě do kouta třídy. “Nestačí mi to takhle, akorát se staráš o svou hysterickou máti nebo děláš úkoly a na mě ti čas nezbývá. Takhle to dál nejde.” Usmál se na mě smutně. Jeho řeč mi vyrazila dech. “A co bude dál?” Zeptala jsem se sotva slyšitelně. S Patrikem jsme byli tři roky, od prváku. “Natálie, pochop to a vyber si: Buď já a nebo tvoje matka.” Vyřkl to, čeho jsem se nejvíce obávala. Pohlédla jsem na něj velmi zmateně, nechápala jsem co po mě chce.Jak bych mohla opustit mojí matku, mou krev. “Nic neříkej!” Prosil. “Teď ještě ne, rozmysli se a řekneš mi zítra.” Mlčky jsem přikývla a šla jsem do lavice. Z očí se mi hrnuly slzy a pořádně jsem ani nevěděla proč. Den ve škole plynul rychle, ale o to více bolestně. Až snad cesta autobusem domů mě probrala z jisté apatie. Po dlouhé době štrachání v batohu jsem konečně objevila klíče. Odemkla jsem byt a sundala boty. Padla na mě tíseň. “Mami, si tady?” Zavolala jsem do prázdnoty bytu. Nic se neozvalo. “Je tady vůbec někdo?” Pokusila jsem se ještě jednou . Ale opět nic. Samoty jsem se nikdy nebála, snad protože jsem byla sama věčně. Nahlédla jsem do všech místností a opravdu nikdo tam nebyl. Zato co v bytě bylo, byl hrozný nepořádek. Všude sousta popelníků. Pár nedopalků leželo i mimo ně. Všude rozházené oblečení a boty. Matka asi dnes byla hodně nervózní, blesklo mi hlavo. Posbírala jsem oblečení a hodila ho do prádelního koše. Boty jsem s pečlivostí naskládala do krabic do skříně, na tom si matka zakládala. Luxusní oblečení a boty. Převlékla jsem se do domácího a začala uklízet všechny místnosti. Jediná místnost, kterou jsem nemusela uklízet byla kuchyně. Matka nikdy neuměla vařit. Po odchodu a tragické smrti mého otce se to ani učit nemusela. Zdědila velké množství peněz a my jedly venku. Každý den. Musela jsem vynosit dva plné odpadkové koše. Na víc jsem už neměla sílu, blížila se osmá hodina, ale po matce ani vidu ani slechu. Nepřekvapovalo mě to neříkala mi nic z toho co měla v plánu a já též neměla touhu říkat něco jí. Vyrazila jsem do nedaleké restaurace, objednala si a v tu chvíli mi zvonil mobil. Matka. “Natálie, prosím tě přijeď za mnou jsem u Vandy, musím ti něco důležitého říci. Kde si?” Spustila na mě. “Jsem v restauraci naproti našemu bytu, je to tak důležité? Jsem strašně unavená, uklízela jsem celý byt a navíc už mám objednáno.” Odvětila jsem zpupně. “Je to důležité, proč pořád říkáš já, já, já… a co já? Tvoje matka, to nic neznamená?” Křičela, byla nervózní slyšela jsem to v jejím hlase.“ Samozřejmě, že si důležitá. Nikoho jiného nemám. Ale proč já vařím, uklízím po tobě, starám se o účty a o všechno ostatní a ty se jen bavíš? Nemělo by to být spíš obráceně?” Vybouchla jsem. Nedalo se to dál vydržet. “Natálie, dost. Přijeď!” řekla tiše. Udivilo mě to. Velmi. V jejím hlase zněla prosba a strach. “Jsem tam za deset minut.” Neodporovala jsem více. Zaplatila jsem, aniž bych ochutnala jediné sousto a vlezla jsem do tramvaje. Měla jsem šílený strach. Strach o matku. Tolik jsem jí milovala, ale tak málo jsem o ní věděla. Zastávka byla vzdálená od domu Vandy několik desítek metrů. Vedle mě rychle projelo auto. Ozval se náraz, řinčení skla a něčí výkřik. Auto se ihned otočilo a ujelo. Běžela jsem k tomu místu. Na silici leželo tělo, celé zkrvavené a ve spoustě rozbitého skla. Byla to žena, velmi mladá žena. Nehýbala se. Stála jsem jako přikovaná a nevěděla co dělat. Zavolala jsem sanitku, teprve potom jsem se odvážila otočit jí tvář. Zastavilo se mi srdce, nemohla jsem dýchat. Matka. Měla jsem všude její krev. Její tep byl nehmatný, nedýchala. Snažila jsem se o nějakou první pomoc, ale zbytečně. Nemohla jsem brečet, jen jsem naříkala. Přijela sanitka, kolem se seběhlo spousta lidí. Naložili matku, jenže byla mrtvá. Mrtvá! Byla jsem rozklepaná a jako by mimo. Přijela policie, ale na jejich otázky jsem neznala odpovědí, měla jsem svých starostí dost. Slíbila jsem že přijdu na policii druhý den ráno. Šla jsem domů. Bloudila jsem, dorazila jsem až za několik hodin, sedla si na matčinu postel a kouřila jednu cigaretu za druhou, teprve tam jsem mohla brečet, sama. Doma to na mě dolehlo. Zůstalo po ní spoustu otazníků a nezodpovězených otázek. Bloudila jsem po bytě bez ducha a jen přemýšlela. Napustila jsem si horkou vodu do vany, smyla matčinu krev a zavřela oči. Nemohla jsem myslet. Oblíkal jsem se a zamířila na polici. Ovšem na otázky jsem nenalezla odpovědí. Šla jsem do pohřební služby a objednala jen rozptyl pro matku, myslím že by to takhle chtěla. Vrátila jsem se na policii, ale už jsem nemohla dál. Sesypala jsem se, odvezli mě do nemocnice a dali nějaké prášky na uklidnění. Zůstala jsem na klinice, na kterou mě převezli druhý den, ještě týden. Pustili mě až v den pohřbu. Při rozptylu jsem vlastně ani nevnímala. Účinkovaly na mě ještě léky. Vrátila jsem se domů a lehla si na gauč. Pořád jsem jen slyšela to Patrikovo, buď já nebo matka - moje krev. Jak prosté. Můj zrak spočinul na popelníku, který zbyl po matce. Co mi po ní vlastně zbylo?

Miska a plný popelník

A smrt mojí matky

Potom co vše zapálili

Zbyl ze všeho jen popel

I z ní

Budu muset začít od začátku. Policie na viníka smrti mé matky nikdy nepřišla.