Města jsou jako lidé a lidé jako města, a i jako jiné věci zdánlivě neživé. Znám lidi zvláštní, neprobádané a trochu nebezpečné jako čínská čtvrť, ve které za každým rohem čekám jízlivý úšklebek a musím se mít na pozoru před každým slovem a gestem, které mi přeběhne přes cestu; v úzkých uličkách občas najdu opuštěné dítě. Znám muže jako továrnu na penicilin u nás v Roztokách, sám strnulý a rezavý, ale přesto miliardou drobných jedovatých reakcí na povrchu oživený kolos. Někteří jsou ale jako malé jednoduché věci nebo jako zvířata, jako bílé vajíčko s kuřátkem uvnitř, jako napůl rozříznutá švestka, jako dlouhá náušnice, která se courá z dívčího ucha a plete se do vlasů, jako sbírka stoletých šneků v Národním muzeu.

Vyprávím ti o tom všem a ty mi rozumíš; chceš mi rozumět. Tvoje bystrost je občerstvující.

Čingischán chodí po pískem vysypaných pěšinkách parku a na každou třetí cinkne trianglem jako opilý umaštěný kocour, který tančí na špičkách. Koncert pro moje srdce, které se vznáší zavěšené na bílých nitkách minimalistické spokojenosti.

Oranžové slunce mezi věžáky září jak světýlko od výtahu, který se zasekl v jízdě mezi jedenáctým a dvanáctým patrem a my musíme jít pěšky očima po schodech toho obrovského města na obzoru. Nepochopitelné zářící znamení na betonovém stropě oblohy, dírka po výstřelu skrz nebe, kterou teď šmírujeme tisíciletý požár vesmíru. Chytám tu krásu a otočena zády si jí hltavě cpu do pusy, aby jí co nejmíň přišlo do rukou a do očí těm, kteří ji nechápou, nepodlomí se jim kolena z beznaděje kolejního pokoje a z ledové neútulnosti omláceného sektoru, který v noci ožívá, ale ráno je vždy na tom samém místě, stále stejný, stejný, Bože, ještě stejnější než byl včera.

A ty mi rozumíš; chceš mi rozumět. To město jsi ty, jsi koneckonců jen inventář jedné z těch obrovských budov, o kterých jsem ti povídala, jsi štěstí schované v sádrokartonu za roztrhanou tapetou. Procházím tebou a všechno je rozzářené, a ačkoli se forma města nikdy nemění, všechna ta masa hrudkovatého betonu, dřeva a těl dostává tím hořícím světlem jiný obsah, měkne a hrany se jí zaokrouhlují. Ručička, která ukazuje krásu a ošklivost se v určitých místech na ciferníku přetočí, prázdno se přelije ve svobodu a bezmoc v odevzdání.

Čingischán spí v parku pod rozložitým platanem před ruskou ambasádou  a moje srdce, konečně osvobozené od jeho nepříjemného dechu, zdravě a silně zvonkohraje na Loretě.

Lidé jsou jako města, a i jako jiné věci zdánlivě neživé. Asi ti nikdy nevysvětlím, proč ze sebe musím strhat nalepené igelitové pytlíky a opustit tramvaje, které jak housenky otočené nožičkama vzhůru obepínají ulice, nenechat se omámit křupavostí rzi a bubnováním na karoserie, proč nesmím chápat červené a zelené panáčky. Nerozumíš mi, i když bys chtěl.    

Čingischán se probral ze spánku, došel Stromovkou až k pouti a teď se točí opilý na ruském kole. Rychleji a rychleji, volá, z lahve z tmavého skla v jeho tlapě cosi stříká a podivný orchestr lochnesek, stánků s nevkusnými medvědy a sladkostmi zvláštních tvarů hraje vřískavý čardáš. Čingischán se směje, až mu do pusy lítají jiskry jako od drátů na autodromu. Vždycky byl zlomyslný. Bojím se, že mi chytnou vlasy a potom, že mi nechytnou, moje srdce se točí s ním na té jehličnaté pouti a ty rozumíš, i když nechceš. Divoká zvířata prostě ve městech nežijí.