„UŽ SE NA TEBE TĚŠÍM A DOUFÁM, ŽE TENTOKRÁT TO VÝJDE, KDYŽ NE, ZAPOMENU, JAK VYPADÁŠ, HM, TO NENÍ MOŽNÉ… A.“ Jsem šťastná, už přijeď!
Usmál se, jen se usmál. Prosím, než zase odjedeš, udělej něco. Chyť mě třeba za ruku. Řekni, jak dlouho mám čekat? Neřekl ani slovo, jako vždycky. Bylo mi do breku, ale nebrečela jsem. Je konec.
Jsou Velikonoce. Dubnové Velikonoce roku 2002. Jedeme k babičce. V kapse plátěné bundy pálí vypnutý mobil. Jako by mi ležel na břiše. Nezapnu ho, protože takhle to dál nejde. Nechci mít víc ráda, je to ponižující a nejsem na to dost silná.
„Co ten…“ otáčí se na mě babička od plotny, zatímco se choulím na nízkém divanu, „Adam?“ Pamatuje si dokonce jeho jméno.
„Dobrý.“ Hlesnu a hlas mi přitom kamsi ujede.
„To ještě není on.“ Řekne a je to jako by mě bodla. Tázavě vzhlédnu. „Ten pravý.“ Doplní.
„Jak to můžeš vědět!“ Rozkřiknu se, ač vím, že na babičky se nekřičí. Nemají to rády.
Pokrčí rameny. „To by ti takhle neubližoval.“ Nic o něm neví.
„Ale on mi neubližuje.“
„Až to přijde, tak to přijde.“ Pokračuje ta vědma, jako by neslyšela a míchá při tom jakousi omáčku. Nenávidím omáčky. Nebudu ji jíst. „To potom nebudeš nic řešit. Nebudou žádné překážky. Protože když tě má někdo rád…“
„A proč by mě jako nemohl mít rád?“ Huhlám do přitisklých kolen. Ať si nemyslí, že se toho oběda dotknu!
Přestane míchat. „Víš že to s tebou myslím jenom dobře,“ (Má ve tváři soustrastný výraz.) „Ale kdyby tě měl rád, tak by chtěl být s tebou. A ne jen takhle… přes mobil.“
Místo oběda sedím v ložnici u vitrínky se starými alby. V jednom z nich nalézám jakési přání. Je pro babičku. Od dědečka. Z doby, kdy byli táta a strejda malí špunti. NECHŤ TI ŠTÉSTÍ JENOM KVETE, LÁSKA AŤ TI HLAVU PLETE. LÁSKA OVŠEM JENOM NAŠE, JINAK BUDE Z TEBE KAŠE! Tak a teď už brečím doopravdy. |