Tři muži se plouží krajinou. Roztrhané oblečení na nich v cárech visí. Špinaví, zarostlí a zkrvavení podpírají jeden druhého. Jen pár kroků za nimi, na udusané hlíně seschlé stoletým suchem, leží čtvrtý. Obličej vyvrácený k nebi, rozpraskaná ústa otevřená a strnulý pohled tmavých zornic obrácený k Bohu. Nad jeho mrtvolou pomalu krouží dravci a čekají, až bude bezpečno pustit se do nechutné hostiny. Tři muži se neohlíží. Jejich stopy se táhnou prachem a míří k městu za kopec. K městu mrtvých, k domovu.

V noci se za kopcem zase ozývala děla. Výbuch a otřesy země doprovázely každičký výstřel. Tři muži dorazili do města skryti rouškou tmy. Došli až k rozpadlé studni, když tu další padl vysílením. Jeho dva druhové podpírali rozedrané tělo a snažili se vzkřísit poslední záchvěv naděje v umírajícím. Dívali se kolem dokola, snad hledali vědro na vodu. Ale nebylo zde. Možná že ho před měsícem odnesly děti, možná ho zasáhla rána z pancéřovky. A možná, že to taky nebylo před měsícem, ale včera. Kdo ví! Ubývají jim síly, tělo v jejich pažích těžkne. Poslední záškub a zvláční. Ani slza, ani náznak soucitu. Zbývající dva položí svého druha na zem a nechají ho napospas osudu. Co s mrtvým? Pohřbívat již nemá smysl, celá země je už dávno jedním velkým hrobem.

Ajška se šouravým krokem přiblíží až k ležícímu předmětu. V té tmě nerozezná mrtvé tělo. Skloní se nad ním, ohmatá je a ujistí se, že ani kapka krve neprotéká žilami. S rychlostí, jakou jen její stařecké ruce dokáží, prohledává oblečení. Sundává mrtvole košili, tisíckrát zalátovanou a potřísněnou krví. Snad je to krev mrtvého, snad i někoho jiného. Ajšce to je jedno. Blíží se zima, z hor v noci vane studený, na kosti prolézající, vítr. Přehodí si košili přes rameno a pomalu se vydává zpět ke své chýši. Co s mrtvým? Nechá ho jeho vlastnímu osudu.

Osamělou krajinou s krátery a pahýly stromů projelo auto. Tmavý, maskovaný džíp víří prach po zarostlé silnici. Zabočí a rychle vjede od první ulice. Zpomalí. Něčí hlava se vyklonila ze staženého okénka. Otáčí se napravo i nalevo, pátrá očima skrytýma za černými skly brýlí. U Ajščina domku se zastaví. Vyskáčí dva muži v uniformách. V rukou samopaly, za pasem nože a kolem těla obtočené nábojnice. Rozhlédnou se, snad zde čekají nepřítele, a pak jeden z nich rázně vykopne již tak chatrná dvířka. Skloní se a pomalu vchází. Chvíli to trvá, než si jeho oči zvyknou šeru. V koutě zahlédne sedící postavu. Pokývne na ni, snad chce, aby vyšla na světlo. Ale Ajška neslyší, stářím ji odumřely uši. Muž v uniformě svůj pokyn zopakuje. Podle výrazu tváře je vidět, že by bylo nebezpečné protivit se jeho příkazu. Ale Ajška to neví. Její oči také zestárly léty, neslouží už tolik co dřív. Muž strhne z ramene samopal. Bez rozmyslu pálí do kouta. Oblaka prachu se zvedají a zahalí celou místnost. Po ohlušujících ranách náhlé a o to zlověstnější ticho. Prach v domku pomalu usedá zpět na předměty a pokrývá i ležící tělo. Venku bouchnou dveře, skřípavý zvuk motoru je jediné, co ruší ticho mrtvých. Džíp mizí za zatáčkou.

Ulice města opět osaměly. Ještě pár hodin a snese se soumrak. Na prostranství výskají děti. Kluci si hrají na vojáky. Děvčata schovaná v koutcích domů je závistivě sledují. Kolem dětí proběhne pes. Zastaví se u Ajščina domu, snad si vzpomněl na včerejší úlovek. Očichá vyvrácené dvířka a s kňučením uteče. Mrtvé není radno pokoušet. Prach se v domku již usadil. Zšedlé stěny, prázdný kotlík a odřená stolička v rohu jsou schovány pod jeho nánosy. A na zemi tělo. Pramínky krve se vsákly do země, která hned zčernala. Vyhaslé oči ve vrásčité tváři opět odvrácené k Bohu. A na bezzubých rtech opět úšklebek, v němž by nikdo nehádal úsměv. Město mrtvých se halí do černé, milosrdné tmy. Na nebi zazáří tisíce hvězdiček, které jsou vidět na míle daleko. Vidí je i muži v drahých oblecích. Pokuřují na terase vysoké budovy a radí se. Na stole v místnosti jsou rozloženy mapy. Hornatá země, sem tam nějaké to město. Barevné tečky značí postupy spřátelených vojsk…Tiskové agentury přinesou po této noci, plné nehasnoucích hvězd na nebi, zprávu, že spojenci dobyli další město. Jen údaje o mrtvých se budou lišit. Nikdo totiž nepočítá Ajšku. Pro všechny je už dávno mrtvá, jako celé její město v rozpraskané zemi Nikoho.