Zavadím cípem mého bytí o kapradinu
když skláním se unaven po cestě nad hladinu
já vzpomínám:
studánky tvých očí princezno z večerníčků
milovali jsme se už když jsme seděli na nočníčku
a poznávali se snad do zásob pro doby zapomnění
levandulko však neříkej již že z toho tu nic není
že vyrostli jsme z bačkůrek a dětského snění!
příliš černá abych ti věřil ty teskně oděná
ze světa mých pohádek
nevěřím že na tebe nevztahuje se doména
a že za chválu bereš už úplatek
pravda je děvka z newyorkských nejhorších čtvrtí
plesnivka co v hlavě mé hlodá a stále na jazyk se nutí
říká mi: " chybí tu dětský smích chybí tu bezstarostnost
chybí tu holčička s níž sis vždy hrál ona chybí ti dost"
Dnes sedím doma a v mysli se ptám kam asi odešly copánky?
Co tahat teď mám? A kde jsou šaty a na nich ty volánky?
Proč doma já sám a sám - chci si hrát barbie na pana doktora
ale jinak než dřív dnes něžně tě prohlížet jenže chybí mi podpora
hlavu svou sklonit na hruď tvou a slyšet cinkot tvého srdce
nahlížet do tvých úst cítit teplo dechu dlaň tvou mít v mojí ruce
Nesmím.To počítačová hra vítá mě tvojí náručí
a přesto i když se v ní topím ona za nic neručí
je jen náhražkou úchylnosti mého srdce holčičko
mám přiznat že jsem úchyl moje milovaná sestřičko?
|