A zase prší! Nevím, jak mě mohlo napadnout vyjít do ulic v takovém nečase. Co teď s načatou procházkou?

Takto začíná mé vyprávění. Hm, a jak se bude situace vyvíjet dále? V onen deštivý den jsem se rozhodla zajít si do místní hospůdky. Samozřejmě, bylo mi známo, že se jedná o podnik, jehož jméno raději neznat. Za normálních okolností, ale když mrznete... Sedla jsem si, objednala pití, rozevřela knížku a snažila se přečíst pár dalších stránek protkaných nitkami fantazie. Snažila, podotýkám, protože to, co mě rozptylovalo, byla krutá realita. U druhého stolu seděla skupinka starších pánů popíjejících tekutý chléb a až nezdvořile nahlas hovořících. Nejdříve jsem se rozčilovala nad cizí bezohledností. Po chvíli jsem čtení vzdala a podvolila jsem se řečem svých sousedů.

A docela mě zaujaly. Nelitovala jsem. Zrovna se diskutovalo o politické situaci v naší zemi. Ach, tak velkolepé názory. V tu chvíli mi naopak vůbec nevadilo, že mě pánové vyrušili z mé relaxace. Dokonce jsem na sebe byla naštvaná. Proč jsem se jen do slov oné skupinky nezaposlouchala dříve! V jednom z nich jsem totiž nalezla osobnost, která dokáže zachránit náš upadající stát – spasitele České republiky.

Stal se jím asi 45letý muž nízkého vzrůstu. Vlasy měl prorostlé šedinami a oči zapadlé i umouněné od hornického kalu. Na první pohled se jevil nenápadně. Od ostatních se však odlišoval pokročilejším stádiem stavu lidově zvaného „pivní břicho“, hlasitější úrovní projevu a hlavně vysokým sebevědomím. Na jakýkoliv probíraný problém či téma reagoval zvoláním: „Kdybych tam byl já, všechno by bylo lepší!“

Tato obyčejná věta ve mě vzbuzovala důvěru. Dokázal ji vyřknout s nevýslovným odhodláním, že mu těžko neuvěřit, natož odporovat. Slova rozeného vůdce. Vůbec nechápu, jak jsme mohli takového osvoboditele nechat sedět v hospodě neobjeveného. V onu chvíli jsem se cítila šťastná. Samozřejmě z nezištných důvodů – pro dobro našeho lidu. Věděla jsem, že musím jednat. Tohoto muže nesmíme nechat odejít. Proto jsem vstala a šla budoucího vůdce oslovit.

„Dobrý den, omlouvám se, že ruším. Již delší dobu poslouchám Vaši konverzaci a uchvacují mě Vaše názory. Na veškeré problémy umíte najít řešení. Opravdu věřím, že byste dokázal náš stát přetvořit k lepšímu. Kandidujte do zastupitelstva obce, pak kraje, nakonec i do parlamentu. Zvolím si vás a ostatní lidé, až uslyší váš program, zaujmou jistě stejné stanovisko.  Uskutečněte své plány! Potřebujeme Vás!“

Bohužel, vůdce nereagoval tak, jak jsem v nadšení předpokládala. Rozčileně odvětil: „Doprčic, nechte mě být! Co se do mě staráte? Já se do nikoho taky nestarám, ne?“ Vstal, odešel bez zaplacení. Ano, opravdu odešel. Stála jsem jako opařená. Omlouvám se, nestihla jsem pohotově zareagovat a zadržet ho. Neměla jsem ho tak nárazově vystrašit. Určitě se polekal. Vím, že jsou jeho sliby pravdivé, jen se obával velké odpovědnosti za celý náš národ.

            Mohli byste říct, že příběh končí a neúspěšně. Ale to právě ne. Je naší občanskou povinností nenechat jeho schopnosti a vědomosti ležel ladem. Proto Vás žádám, hledejte toho muže! Ptejte se všech, jestli ho neznají. Vyhlašuji dokonce veřejné pátrání po zachránci českého národa, který oplývá bezmeznou skromností a netouží po moci a popularitě. Takové vůdce potřebujeme. Najdeme-li ho, nalezneme v něm rovněž i štěstí našeho lidu: Neupokojme svá srdce lacinými náhražkami, tužme po originálu. Proto vzhůru do ulic!