Tichá balada
(Jedna „sladkobolně poučná“ balada z devatenáctého století...)
O letní noci,
vlahé a tiché,
lekníny zářily v měsíčním světle
Ty jsi mi slíbil,
při jejich květech,
hnízdečko milostné hebké a teplé
Po noci lásky,
jak horká byla!
věnovat chtěls mi pugét těch květů
V bezedné hloubce,
temné a chladné,
zmizel jsi na vždy tomuto světu
V modlitbě svojí,
tak plné žalu,
myšlenkou na smrt tajně se rouhám
Zas svítí měsíc,
cesta mne vede,
tam co je rokle – hluboká, dlouhá
Dva koně vezou,
měkce a smutně,
kočár s mou rakví ke kapli za vsí
Lekníny bílé,
čisté a chladné,
doprovodí mne, kam nikdo nesmí…
Duše tvá mladá,
nevinně, tiše
pro lásku zhaslá, bude spasena
Jen jsem ji shlédla,
klesám do temnot,
ni v lůně země nejsem tvá žena