|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
„V půl sedmý ráno“ volal ještě zdálky Martin. „Ranní ptáče dál doskáče.“ „ Jestli se dožije odpoledne“ neodpustil jsem si pod vousy, vlastně pod nos, protože se pravidelně holím, poznámku. Dnes je pátek a zítra jedeme s Martinem na výlet na nějakou zříceninu, ani nevím kam, ale já blbec mu vždycky něco slíbím a potom je těžký z toho vyklouznout. Zítra tedy musím vstávat v šest. V sobotu! Znamená to, že večer se nebudu moci věnovat své oblíbené činnosti, prohlížení si hanbatých obrázků, ale budu muset jít rychle na kutě. A ráno se nestihnu ani osprchovat, takže budu smrdět hnojem. Na rozdíl od jiných rodin, které chovají rybičky nebo psy, my máme doma čtyři koně a tři krávy, a to může být, uznáte sami, nacpat do bytu 3+1 občas trošku problém. Ráno jsem se, jak bývá mým zvykem probudil strašnou bolestí. Na stropě nad hlavou mám totiž květináč a v něm kytičku, která je strašně těžká a nějaký lempl, asi já, to celé špatně přidělal, důsledky si domyslíte jistě sami. Po probuzení jsem si chtěl vyčistit zuby, jenže jsem nenašel pastu, a když jsem ji konečně měl, ztratil jsem kartáček, ale nevadí, jsem šikovný klučina a kartáč na boty také dobrý, sice má železné štětiny, ale aspoň nebudu mít zubní kámen (a vlastně ani zuby, ale aspoň si je nebudu muset čistit). Po ranní hygieně jsem vyvenčil koně ( krávy venčí sestra) a šel jsem na autobus. Tam na mě měl čekat Martin, ale místo něho přiběhl jen jeho mladší bratr s tím, že se Martin ztratil. „No co se dá dělat, ztratil se, tak se určitě zase najde.“ Nelámal jsem si s tím hlavu. „Tak pojedu na výlet s tebou ptáčku.“ „Ani náhodou“ odseklo dítě, „nejsem blbec, abych se v tomhle vedru trmácel pěšky na hrad.“ „Proč pěšky?“ divil jsem se, myslel jsem totiž, že nám jede autobus, ale byl jsem vyveden z omylu. „Martin ti to neříkal? To se divím. Autobus na hrad nejezdí od tý doby, co tam straší.“ „Hahaha,“ zasmál jsem se tomu, jako dobrému vtipu a šel jsem tedy pěšky. Co jiného s takto načatým dnem. Ale nedošel jsem ani pár metrů a vidím Martina, celého zpoceného, jak za mnou běží. Říkal, že jeho bratr to nebyl, že žádného bratra nemá a že jedeme autobusem. Já jsem byl přesvědčen jít pěšky, i když vzdálenost mezi námi a hradem zhruba šedesát kilometrů nebyla malá a já chtěl být na oběd doma. Měli jsme totiž jahodové knedlíky a ty já nerad, takže s nimi házím po sousedce a alespoň se trochu pobavím. A zbytek, ten měním s kamarádem za skleněnky. Šli jsme. „Už nemůžu, jsem unavený, vysílený, nejspíš po cestě zemřu a ty mě budeš muset pohřbít na vlastní náklady, chci se vrátit.“ křičel Martin, ale já jsem dělal, že neslyším. Říkal si o to sám, on, ne já, chtěl vstávat v šest, teď to má za trest. Ušli jsme ještě pár kilometrů za Martinových výkřiků bolesti a křivdy než konečně opravdu vysílením zmlkl, padl na kolena a pak na obličej. Šel jsem se tedy přesvědčit, jestli je doopravdy mrtvý, přišel jsem blíže k němu a kopl do něj. Ozval se bolestný výkřik plný nenávisti. Nebyl. Vstávej lenochu, křičel jsem na něj a využíval jsem při tom své momentální mohutné převahy. Najednou se stalo, co jsem nečekal, vstal, došel ke mně, napřáhl se, že mě udeří, už už jsem chtěl křičet bolestí, ale Martin omdlel a opět upadl. Ještě chvíli jsem n něj nechal trousit ještěrku a svítit sluníčko než jsem ho zvedl a odtáhl ze silnice. Potom jsem mobilním telefonem zavolal sanitku. Martina odvezli a já měl radost. Konečně můžu jít na hrad, sám a nikým nerušen. Pomalu jsem tedy šel zpíval si a radoval se z pomsty tomu sportovci. A pak jsem omdlel.
|
|
|
