Někdy se zdá, že cyklistika je hlavně mužskou záležitostí.

   Skutečnost je však jiná: po silnicích, lesních cestách či po horách se s větrem ve vlasech prohánějí na kolech i příslušnice tzv. něžného pohlaví a i když je to často k nevíře, tyto křehké bytosti se účastní i závodů, a to jak individuálních, tak i masových.  Tam ztraceny uprostřed davu bojují o co nejlepší umístění v rámci své kategorie a především pak samy se sebou.

   Těchto odvážlivkyň, které si právem říkají cyklistky, je v našem státě jistě dost a velká část z nich je zároveň také čtenářkami tohoto časopisu. Právě pro ně a nejen pro ně je určená tato reportáž z bikového maratonu Merida bike tour, viděného očima jeho účastnice.

   7.6. odpoledne

   Po útrapách spojených s prasklým kohoutkem a následné krátké rodinné hádce se já a můj otec konečně vydáváme na cestu. Zdrženi nenadálou zácpou v pražských Běchovicích nabíráme kamarádku Renatu a vyrážíme po dálnici D1 směr Brno.

   Asi v půl deváté, po nekonečném posunování v dálničním „štrůdlu“, konečně dorážíme do Blanska, města nedaleko Jedovnic, kde se ubytováváme a v rychlosti putujeme dále do autokempu Olšovec v Jedovnicích v úmyslu prezentovat se. Po získání startovního čísla a čipu si prohlížím startovní listinu, abych vyhledala všechny potenciální soupeřky. S vědomím, že se na listině objevila i Ilona Bublová v 11 hodin večer konečně usínám.

   8.6.

   7:00

   Otvírám oči a vstávám z postele v očekávání, velkého dne a hlavně velkého fyzického vypětí. Po rychlé snídani zaujme svůj prostor v čase i rychlá příprava kol a následná výměna plášťů – protože na „slickách“ bych se v tom bahně, jež je venku, asi brzo utopila.

   8.00

   Táta mě i Renatu, která pojede krátkou trať, vykládá v Jedovnicích a na plný plyn se vydává do Brna. Tam právě probíhá burza modelů autíček, a jelikož chce stihnout burzu i můj start v 10.00 má opravdu co dělat.

   Já se mezitím začínám rozjíždět a působím tak zřejmě rozruch v běžných životech obyvatel Jedovnic, kteří mě častují pronikavými tázavými pohledy, div si neťukají na čelo. Budím pozornost i v jinak poklidném běhu příprav skautského tábora, jehož příslušníci na mě zvesela pokřikují: „Makej!“ nevědouce zřejmě, že se teprve rozjíždím.

   9:50

   Stojím na startu. Po vyloučení z VIP prostoru se dávám do řeči s Danielou Chlíbkovou (2. v pořadí), která mi poté, co si všimla mého jména na helmě, přeje hodně štěstí a dává najevo, jak těžký boj tento závod bude.

   10:00

    3,2,1, start. Startovní pole se postupně dává do pohybu – zatím však pomalu, neboť je nuceno až do centra Jedovnic následovat pořadatelské vozidlo (to však nebrání některým cyklistům ze zadních řad rvát se doslova „hlava nehlava“ dopředu s vidinou, že průjezd startem na prvním místě rovná se i průjezd cílem na prvním místě). Úsměv se mi dere na rty, potlačuji ho však a pokračuji v závodě svým tempem, o němž se domnívám, že mě dovede až do cíle tohoto náročného závodu.

   10:10

   Stále ještě na silnici potkávám kamaráda Tomáše, jenž mě povzbuzuje a nabízí mi, že mě vezme „do háku“. Nechávám se tedy odtáhnout a těsně za jeho zády překonávám i zbytek mnou nenáviděné silnice a vjíždím konečně do terénu.

   10:30

   Už čtvrt hodiny se potýkám s terénem a jsem neustále předjížděna. Peloton se náhle zastavuje, jelikož ho čeká první velká překážka: cesta se ztrácí v nekonečném bahně a není tedy možno se po ní dál ubírat. Volíme tedy nejlepší možné řešení, slézáme z kol a pokračujeme dál krokem úzkou lesní pěšinkou v těsné blízkosti hlavní cesty.

   10:45

   Míjím občerstvení a přede mnou se ční první zmínky hodný kopec. Řadím na nejlehčí převod a stoupám vzhůru, co to dá. Závodník jedoucí přede mnou náhle slézá z kola a zahrazuje mi ideální stopu. Snažím se ho tedy objet, ale vlhké kameny a kořeny jsou nad mé síly. Opouštím tedy také sedlo a pokračuji vzhůru po svých.

   11:00

   Sjíždíme na nenáviděnou silnici. Vedle mě se mihne cyklista v dresu Rubena Merida a já si dávám předsevzetí, že tento závodník mě za žádnou cenu nesmí předjet. To mi při maratonech obvykle dost pomáhá. Je pro mě důležité vybrat si vhodnou osobu, které se budu držet a závodit s ní. Držím se ho tedy jako klíště a v jeho závěsu překonávám i tento silniční úsek.

   11:15

   Začíná se o mě pokoušet tzv. „hlaďák“. Zpytuji svědomí a vyčítám si, že jsem toho ráno přeci jen nepozřela o něco víc, než jen dva rohlíky s marmeládou. Sahám tedy do kapsy pro energetickou tyčinku, což mě však stojí ztrátu několika míst a mimo jiné i kontakt s „meriďákem“. Navíc se také málem ocitám v příkopě, jelikož jízda s držením se jednou rukou nepatří zrovna k mým silným stránkám.

   11:30

   Predjíždí mě cyklista v červeném dresu a ptá se mě, zda jsem nebyla na Králi Šumavy. Přikyvuji a on se směje, neboť si zřejmě právě vzpomněl na předávání cen, kdy jsme já s kamarádkou Renatou stáli vedle sebe, což zřejmě vypadalo neuvěřitelně komicky, jelikož Renata je o půl metru větší. Téměř uražena se už už chci vzdálit, nakonec však překonávám své emoce a ptám se alespoň na jakém se právě nacházíme kilometru, jelikož můj tachometr Krále Šumavy nepřežil. Když slyším číslo dvacet osm přichází na mě první krize a pochybnosti, zda vůbec dokončím.

   11:45

   Dojíždí mě Daniela Chlíbková a na mě přichází další beznaděj, neboť vím, že od této chvíle už nebude tento závod projížďkou růžovou zahradou, nýbrž že se promění v urputný, nervy drásající a tělo ničící boj o celkové umístění. Daniela mě navíc častuje poznámkou typu: „Co je to s tebou, že jedeš tak pomalu?“ a „Nestěžuj si, mě pořád padá řetěz“. Zuby nehty se pak snažím držet s ní krok a společně se tak prodíráme polem závodníků.

   12:00

   Následuje tzv. „tlačící“ kopec. Zapínám všechny své svaly a koncentruji veškerou svou sílu, vidím totiž jedinečnou šanci Daniele ujet. Pochvaluji si fotbalové kolíky na tretrách, které mi výstup značně usnadňují a ztrácím se Daniele v dáli. Navíc se, k mému uspokojení, opět setkávám s „meriďákem“.

   12:15

   V dáli jsem spatřila dalšího majitele modrozeleného dresu, o němž se domnívám, že je to Ilona Bublová, jejíž předjetí by pro mě znamenalo jisté první místo. Závodníka ze všech sil dojíždím a vzápětí zjišťuji, že je příslušníkem mužského pohlaví. Na mém obličeji se tak objevuje značné zklamání, které je však brzy vystřídáno úsměvem, když se dovídám, že Ilona si nakonec zvolila krátkou trať. 

   12:30

   Cesta pokračuje náročným bahnitým sjezdem s mnoha zatáčkami, z nichž jedna se mi stane téměř osudnou. Ani nevím, jak je to možné, ale najednou se válím na okraji cesty v louži bláta a vzpomínám tak na oblíbené bahenní zápasy. Navíc si říkám, že bahenní kúra je dobrá na pleť, a tak příjemně „osvěžena“ pokračuji dál.

   12:48

   Poprvé projíždím cílem. Když hlasatel všem přítomným oznamuje, že se právě blíží první žena, téměř mi vyhrknou slzy do očí. Vidím před sebou naději v první velké vítězství, zároveň mě však přepadají pocity deprese, neboť cítím, že před sebou mám ještě 46 kilometrů a bude tedy velice náročné prvenství obhájit. Navíc vím, že by pro mě nebylo nic horšího, než celý závod vést a ztratit vítězství několik kilometrů před cílem. Poprvé také začínám litovat, že jsem se neúčastnila jen té kratší trasy, neboť v tom případě už bych byla v cíli. Nakonec však překonávám touhu slézt z kola a vše zde zalomit a pokračuji dál mírným stoupáním vstříc druhému kolu.

   13:15

   Závod pokračuje dalším z nekonečných stoupání. Hlídám si pozici za „meriďákem“ a objíždím závodníka v reprezentantském dresu, jenž tlačí kolo, a škodolibě poznamenávám: „To jsi teda pěkný reprezentant, když tlačíš.“ Podle známého přísloví „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“ jsem to však nakonec já, kdo si připadá neuvěřitelně hloupě a těžko snáší potupu, která nastala, když i mě podklouzlo zadní kolo a já tak byla donucena celý kopec vytlačit a přihlížet, jak si zmíněný „reprezentant“, který mezitím stačil znovu nasednout, lehce točí nohama a míjí mou nešťastnou, pokořenou osobu. Když se však kopec opět proměňuje v rovinu, doháním ho a omlouvám se a posléze se dáváme do řeči. 

   13:30

   Potkávám tátu, který celému závodu přihlíží, a dozvídám se, že mám náskok zhruba minutu a půl. Zoufám si, jelikož se mi to zdá neuvěřitelně málo, a pokračuji dál.

   13:45

   Dávám se do řeči s dalším závodníkem, jenž si stěžuje, že už nemůže. Přitakávám, že i já se cítím podobně a ptám se na stav kilometrů. Je mi řečeno, že šedesát, což mě jen utvrzuje v mé nejistotě a beznaději (vůbec si nepřipouštím, že by dotyčný snad mohl mít špatný tachometr).

   14:00

   Sjíždíme z prudkého kopce a můj milý závodník v modrozeleném se „smotává“ a já už ho pak po celý zbytek závodu nevidím. Mírné mrholení, jež provázelo průběh tohoto závodu, se mění v prudký déšť a já mám tak brzo zcela promočené kalhoty, což ve mně vyvolává poněkud neblahý pocit, neboť nemám ještě zcela zahojené odřeniny z Krále Šumavy.

   14:15

   U kraje cesty stojí skupinka důchodců s malým dítětem (zřejmě vnoučetem), jež pokřikuje cosi jako: „Tahle taky jede?“ A ostatní si bručí: „No jo, to je ženská? Hm, hm.“

   14:30

   Zase stoupáme, zřejmě až do nebe. Nohy mě nesnesitelně bolí, přidávají se i záda a navíc se zasekává řetěz. Mám sto chutí lehnout si ke stromu a na vše se vykašlat. Celý pocit se ještě násobí, když kolem projíždí čoudící motorka a já jsem nucena opustit své kolo v záchvatu tuberkulózního kašle.

   14:45

   Opět se potkávám s tátou, který mi tentokrát dodává alespoň kapku sebevědomí: Daniela Chlíbková je vzdálena už dvě a půl minuty. Poprvé začínám věřit ve vítězství a představuji si, jak projedu cílem, s rukama zdviženýma nad hlavou. Potřebuji vyměnit pití a táta je tak nucen podat téměř heroický výkon, když přelévá „ionťák“ z jednoho bidonu do druhého a ještě běží vedle mě, ve snaze co nejméně mě zdržet.   

   15:00

   Projíždíme „občerstvovačkou“ a já jsem povzbuzována neznámým fanouškem (který však kupodivu zná mé jméno).  Takto potěšena se vydávám dál, tentokrát vzhůru silničním kopcem, který mě tak připravuje i o ty poslední zbytky všech sil, o kterých už ani nevím, že je mám.

   15:15

   Mé oko navštívila moucha. A to doslova a do písmene. Po zbytek závodu tak mžourám zbylým jedním okem a modlím se, ať už to utrpení brzo skončí. Znovu si vyčítám účast na dlouhé trati a mám opět chuť vše zabalit i za následku velké ostudy.

   15:30

   Nohy už necítím, o to víc se však ozývají záda. Jedu už jen silou vůle a vpřed mě žene jen vidina teplé vody ve vaně. Zbývá mi však ještě zdolat poslední stoupání, úkol nadmíru obtížný. Mnozí závodníci slézají a funěním doprovázejí tlačení svých kol. já se však snažím vyjet v sedle, neboť i když je to často k nevíře, tento způsob přepravy do kopce je přeci jen, co se sil týče, úspornější.  

   15:40

    Závod se mi zdá nekonečný a začínají se o mě pokoušet pochybnosti, zda jedu vůbec správnou cestou a zda tady nakonec někde neskonám. Když mi upadne i startovní číslo, začínám téměř brečet, ovládám se však, jelikož se nechci před svými mužskými protějšky shodit. Sbírám číslo a až do cíle ho svírám v levé ruce.

   15:44

   Přede mnou je už jen cílová rovinka a sympatická nafukovací cílová brána. V tomto okamžiku mě předjíždí největší skupina závodníku, jelikož kvůli své mužské ješitnosti nejsou s to překousnout, že by je snad mohla předjet žena.

 To mě však pramálo zajímá, neboť vím, že pomyslnou cílovou pásku protnu z žen jako první, i když nakonec ne se zdviženýma rukama nad hlavou, ale s únavou shrbeným a zdrceným tělem, ale také s radostí v srdci a pocitem, že jsem opět překonala sama sebe.

   Pak už následuje to krásné, předávání cen a poháru (který mě svou tíhou téměř posílá k zemi), také však malé rozčarování z nepoměru mezi cenami, které obdrželi muži a které ženy (ale muže stál celý závod zřejmě více úsilí, neboť ti nejlepší se s tratí potýkali v o hodinu a půl kratším čase). Vše je však nakonec vykompenzováno vysněnou teplou lázní, lahví šampaňského, uzdravujícím spánkem a předsevzetím obhájit prvenství v dalším ročníku v lepším čase.