Do světla
Chodník ještě hřál, když se ho dotkl tváří:
Asfalte, krevní bratře můj, zas jednou
vetřeš se mi do tváře, zas jednou po sobě píšem.
Nebe je díra, do které vzlíná,
do které klesá našich tepel součet
a světla mdlá a láska mdlá,
z laviček láska a láska z křáku.
Padl jsem,
zase jsem pad a po padlém
potkani tančí, papírem od vlašáku
vytřou mně sliny z koutků.
Jsem jenom koš, špagátem jejich chvostů
pod kouli měsíce přivázaný (pod lehounkou kouli
na noze Bóží; Ho nahoru poutá, nahoru k nebi).
Nebe je díra, do které vzlíná,
do které klesá všech našich tepel součet
a světla mdlá a láska mdlá,
z laviček láska a láska z křáku.
V prádle jak v starých novinách.
Měl jsem je dávno přečíst líp, na straně dva
píšou o tomto místě,
že pozor! Tady se kradou stíny.
Vidím to dobře, chodci jsou mrtvolně bledí,
žvýkačky z nich padají a špačky, padají celofány, jen stín,
stín nedopadá.
Jak je to zvláštní
žluté
světlo. |