|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Sobota 4. prosince 2004
První paprsky slunce pronikají tabulkou skla. Pomalu otevírám oči. Je sobota, dneska nemusím do školy, můžu spát do kdy budu chtít.
„Dobré jitro,“ ozývá se nade mnou Martinin hlas.
Otáčím se za ním jak slunečnice za sluncem. Martina taky jako slunce vypadá. Sedí na křesle nade mnou, jako by hlídala, jestli ještě spím. Neohrabaně vylézám ze spacáku.
„Dobré ráno,“ opětuji jí pozdrav, „Jak ses vyspala?“
„A jak ty?“ odpovídá mi otázkou.
„Jako v bavlnce. To víš, spí se mi lépe, když vím, že nemusím do školy a když mě ty hlídáš, aby mě nikdo neukradl. A ty?“
„Vždycky se dobře vyspím, když jsi tady ty…“
„Ale no tak…“
„Co si dáš k snídani?“
„Jen hezky lež, já si snídani udělám sám…“
„Ale já… Já jsem ti ji už připravila, rohlíky s medem a kakao…“
„Martino, proč to děláš? Já přece můžu namazat rohlíky sobě i tobě. Je ti teprve deset!“
„Právě proto, jsem nejmladší!“
Martina žije v jiném světě než já, ačkoli jsme od sebe jen několik desítek centimetrů. Proč je tak obětavá? Proč se nechová jako ostatní? Možná právě to mě na ní tak fascinuje. Člověk, který je celou společností odstrčen, by ji měl začít nenávidět. Martina však hranice společnosti neustále posunuje výš a výš. Pomohla by i svému nepříteli. Vidí šipky, které jí vedou životem kolem všech, kteří potřebují pomoc. I já někdy vidím takové šipky, snažím se je však vždy ignorovat, je to pohodlnější. Volím si tu nejméně namáhavou cestu.
„Stalo se snad něco?“ Opět jsem mlčel příliš dlouho. Martina se na mě dívá a snaží se zjistit, co mě trápí. Nemůže však na to přijít.
„Klidně ti udělám novou snídani, jestli chceš,“ nabízí se skoro zoufale.
„Ne, mám rád rohlíky s medem,“ snažím se ji uklidnit. Martina se najednou zase usmívá a ihned si mi sedá na klín. Společně snídáme a nic nám nemůže zkazit náladu. Stále však nemůžu pochopit, proč je se mnou tak šťastná.
„Kolik je hodin,“ ptám se a nepřestávám ji hladit po vlasech.
„Půl deváté,“ odpovídá hbitě, aniž by se podívala na hodinky.
„V kolik jsi vstávala ty?“
„Já… Myslím, že okolo šesté. Chtěla jsem ti udělat radost, nevěděla jsem, kdy se probudíš.“
„Martino, Martino.Víš o tom, že jsi docela milá holka?“
Pousměje se a znovu se mi opře o rameno. Kdy jsem se naposledy cítil tak šťastně, to už si ani nepamatuji. A to spolu dneska pojedeme ještě na lyže. Může být snad něco lepšího?
„Co bys dneska chtěla dělat?“ ptám se jí.
„Mně je to jedno,“ krčí rameny a dívá se ven, „Co budeš dělat ty?“
„Právě že nevím. Dopoledne máme čas jenom pro sebe. Myslel jsem že tady uklidím, ale to jsi zvládla ty sama.“
„Pojď ven…“
„Klidně, jestli chceš…“
Oblékáme si co nejteplejší oblečení a vycházíme před dům. Dřív, než se stačím rozkoukat, mě do hlavy udeří velká sněhová koule. Na brášku bych se nejspíše rozzlobil, ale od Martiny mi to nevadí. Za těch pár dní se úplně změnila. Dovádíme ve sněhu jak malí. Za chvíli není před domem ani místečko, kde by ve sněhu nebyly naše stopy. Najednou však Martina strne. Vrhá se k zemi a začíná zuřivě hrabat. Co se stalo? Rychle k ní přibíhám a klekám si do sněhu vedle ní.
„Můj přívěšek… Najednou mi spadnul,“ naříká a dál hrabe kolem sebe. Snažím se jí pomoci, naše hledání je však bez výsledku. Asi po pěti minutách si lehá do sněhu a začíná plakat. Pokouším se ji zvednout, nesmí tady přece jen tak ležet, nastydne! Martina však leží pevně jako skála.
„Tát…Táta mi… vě…věřil,“ naříká a po tvářích se jí kutálejí obrovské slzy.
„Až roztaje sníh, tak to srdíčko určitě najdeme,“ uklidňuji ji. Je to však na nic! Jako by mě ani neposlouchala. Je tak věrná slibu, který dala otci, až se mi to zdá neuvěřitelné. Taková malá holka…
„Pojď nebo se nastydneš,“ říkám konejšivě. Martina skutečně vstává, až mi srdce poskočí. Natáhnu k ní ruku. Martina si jí však ani nevšimne. Kleká si do sněhu a tiskne ruce k sobě. Vzhlíží k nebesům. Mlčí. Mlčí i příroda. Několik dalších slz dopadá na zem. Začíná sněžit. Martina se však stále nehýbá. Už však nepláče. Přesto se bojím přiblížit. Vyzařuje kolem sebe téměř až mystickou auru. Kde je ta radostná Martina, která mě dnes ráno probudila?
Přede mnou se cosi leskne. Jako diamanty v záři vycházejícího slunce se na sněhu třpytí zlatý řetízek. Neodvažuji se ani dýchat. Sundávám si rukavici a vytahuji řetízek z mrazivého sněhu. Srdíčko na jeho konci je otevřené. Opatrně rozhrabuji sníh. Malý kousek papíru ne větší než napůl složená známka na dopis. Opatrně ho zvedám. V tu chvíli z něj vypadává několik vlásků. Ani nedýchám. Tak tohle skrýval Martinin přívěsek. Nemusím ani chvilku přemýšlet, aby mi došlo komu ty vlásky patřily. Martinin otec chtěl mít jistotu, že je u něj nikdo nenajde, kdyby se na něco přišlo. Vymyslel nejlepší skrýš, jaká byla možná. Sbírám vlásky ze sněhu a zastrkuji je do kapsy. Nesmím je hlavně ztratit! Teprve pak stisknu v dlani řetízek a navléknu ho Martině na krk. Stále má ruce u sebe a dívá se do šedivých mraků. Konečně vstává. Ani se na mě nepodívá, jen mě chytí za ruku. Má ji příjemně teplou. Vracíme se zpátky do domu. Oba jsme mokří, ale moc si z toho neděláme. Už vím, kde jsem udělal chybu. Měl jsem jí ten řetízek ukázat, ne ho sám zvedat. Jenže co s tím teď mohu udělat? Takovou chybu mi Martina nikdy neodpustí!!
Mamka s taťkou už také vstali. Martina udělala snídani i jim, protože teď snídají v kuchyni. Protahujeme se po schodech do mého pokoje. Převlékáme se z mokrého oblečení. Stále však nemluvíme. Těžký vzduch by se dal krájet. Opatrně si sedám na postel. Martina chvilku váhá, pak si však přece jen posadí vedle mě. Dívá se mi přímo do očí. Už jen čekám na osudnou otázku.
„Otevřel jsi ten řetízek?“ ptá se a v očích má už téměř opět slzy.
„Ano!“ přikyvuji. Vím, že by Martina poznala, kdybych lhal. Čekám další otázky, Martina se však posunuje blíže ke mně, dokonce se začíná usmívat.
„Proč mi říkáš pravdu?“ říká a já nechápu, proč se usmívá, „Přece víš, že ani já ho nesmím otevřít.
„Byla bys klidnější, kdybych řekl ne?“ odpovídám jí otázkou, „Nemá cenu ti lhát, stejně bys to brzy poznala.“
„Víš, že takhle se mnou ještě nikdo nikdy nejednal? Pořád si na mě něco vymýšlejí, jako bych nedokázala sama přemýšlet… Když umřeli rodiče, říkali, že je odvezli do nemocnice a že se vrátí. Nikdo se mnou nejednal na rovinu. Až teď ty!“
Teď už se zase usmívá a opírá se o mé rameno. Jak může někdy zapůsobit pravda, ať je jakkoli bolestná. Ale o tom nikde nepíšou… Martina se už neptá, jestli jsem uvnitř něco našel. Teď je opět šťastná.
Hodiny ukazují pět minut před druhou. Lyže si Martina půjčuje nakonec Ondrovy. Kupodivu proti tomu nikdo nic nemá. S Veronikou jsem domluvený, že se sejdeme ve tři hodiny na lavičkách u autobusového nádraží. Taťka nám naštěstí slíbil, že nás tam odveze. Nemusíme se tedy o nic starat. V baťohu už máme termosku s teplým čajem a přibalili jsme i něco dobrého na zub a lékárničku. Člověk nikdy neví… Už i lyže jsou bezpečně uložené v pytlovitých vacích.
Vyjíždíme. Martina i já sedíme na zadních sedadlech, mezi námi jsou však lyže. I tak mě Martina celou cestu drží za ruku. Nemluvíme, ani táta se nás na nic neptá. Když o dvacet minut později zastavujeme u nádraží, jen nám pomůže vytáhnout lyže a boty a hned zase odjíždí. I on je na mě ještě trochu rozzlobený.
Veronika na mě už mává. Jsem docela zvědavý, kolik nás doopravdy pojede. Martina Veroniku už viděla ve škole, neváhá tedy ani okamžik. Jak přicházíme blíž a blíž, poznávám i ostatní. Ačkoli je teprve deset minut před třetí, přicházíme jako poslední. Jede nás sedm – já s Martinou, Veronika, Jindra, Kristýna, Adéla a Petra. S tolika lidmi jsem mimo školu na lyžích ještě nikdy nebyl. A navíc nás nebude kontrolovat žádný z rodičů! Nikdo nám nebude říkat, co máme nebo nemáme dělat!!!
Celé naše procesí se vydává k autobusovému nástupišti, na kterém už postává několik lidí se snowboardy nebo lyžemi. Martina je opět středem pozornosti. Ostatní o ní chtějí vědět všechno. Všechno… Jenže spoustu věcí jim říci nemohu, i kdybych chtěl. Martina mi o sobě sice řekla spoustu věcí, ale co mohu říci jim? Skoro nic…
Konečně přijíždí autobus. Když se díváme, jak zastavuje kousek od nás, mám pocit, jako by pohromadě držel jen silou vůle.
„Kolik vůbec stojí jízdenka?“ ptám se Veroniky.
„Jestli máš s sebou občanku, tak nic,“ odpovídá a hledá něco po kapsách, „Do osmnácti je to zadarmo.“
„A já si s sebou vzal tisícovku…“
Řidič otevírá nákladový prostor. Klekám si na zem a rovnám naše lyže dovnitř. Teprve teď si všímám, že Veronika nemá obyčejné lyže, její nejsou delší než padesát centimetrů! Teď však mám jiné starosti, než se jí na to ptát. Jakmile jsou uvnitř i naše tašky s botami, vystupujeme po malých schůdcích k řidiči. Skutečně stačí jen ukázat občanku a jít se posadit. Snažím se dostat co nejblíže ostatním, nemá cenu, abychom byli roztroušeni po celém autobuse. Kristýna nám naštěstí okamžitě zabrala dvě sedadla hned za ní a Petrou. Všichni mají vedle sebe někoho, jen Veronika ne. Trochu mi je jí líto, vždyť to byla právě ona, kdo mě sem pozval! Mám však svázané ruce. Od Martiny odejít nesmím.
S houpáním se rozjíždíme. Martina se opírá o studené sklo a brzy usíná. Vím však, že kdybych se zvedl a sedl si k Veronice, okamžitě by to poznala a probudila by se. Dívám se tedy na odpolední krajinu pokrytou bílou rouškou samoty. Tiše se do ní snášejí další a další sněhové vločky. Kdo by věřil, že před pár dny bylo ještě sluníčko a po sněhu nebylo nikde ani památky… Mnohde je ho však teď přes metr. Na Kramolíně ho bude ještě víc! Také se mi pomalu začínají klížit oči. A to mám vydržet až do půlnoci???
Autobus se kodrcá ven z Českých Budějovic. Netopí. Opatrně přes Martinu přetahuji svoji bundu. Martina se ani nepohne.
„Nikoho lepšího potkat nemohla,“ usmívá se na mě Veronika přes sedadlo, „Říkala jsem si, že ji asi vezmeš s sebou.“
„Ale mohla!“ vrtím hlavou, „Třeba tebe!“
„Nedělej si legraci! Já mám problémy starat se o vlastní sestru, natož kdybych měla někoho cizího.“
„Co to máš vůbec za miniaturní lyžičky?“
„Ty jsou právě mojí sestry. Na lyžích umím jezdit, ale na snowboardu se to teprve učím – no, zatím nic moc – a teď, když je dostala k narozeninám, řekla jsem si, že bych se mohla naučit i na nich!“
„Nedokážu si představit, že by se na tom dalo jezdit…“
„Tak já ti to na chvilku půjčím, ať si to taky vyzkoušíš!“
„To nemusíš, nebudeš tam kvůli mě sedět!“
„Jak to říká Hanka? Nebudeme se přece hádat.“
„A ty už si na nich někdy jela?“
„Právě že ještě ne.“
„Tak to jsme na vás docela zvědavý. Martina taky neumí moc lyžovat.“
„Já na tom nebudu o moc lépe. Dáš si?“ Přes sedadlo mi podává balíček sušenek.
„Raději ne, snědl bych ti to všechno.“
„Proto jsem to s sebou taky vzala, jen si vezmi…“
„Ale jenom kousíček…“
Jíme spolu sušenky a povídáme si o všem možném. Je to mnohem bezstarostnější rozhovor, než když mluvím s Martinou. Můžu říct cokoli, co chci. Nemusím se bát případné reakce. Cesta nám rychle ubíhá. Rychleji, než kdybychom jeli autem (i když jedeme déle).
Přestože je cesta namrzlá a jedeme jen ve vyjetých kolejích, na minutu přesně ve tři čtvrtě na pět zastavujeme na parkovišti u lanovky. Přesně podle jízdního řádu. Martina se probouzí a zmateně se rozhlíží. Chvilku jí trvá, než si uvědomí, kde je. Pak se však pousměje a rychle vyskakuje ze sedačky. Nejraději by hned vyběhla ven! Kdyby ji tak viděly vychovatelky z Boršova… Ani by ji nepoznaly!!! Nejdříve ji však musím natáhnout do teplé zimní bundy. Pak však již seskakuje ze schodů před autobus. My ji jen s úsměvem pozorujeme.
„Autobus tady zůstává, můžete se tu nechat všechny věci,“ ozývá se z reproduktorů. Alespoň něco… Ospale se zvedáme ze sedadle. Když vycházíme ven, naše lyže jsou už vyndané. Nemusíme dlouho hádat, abychom poznali, že to udělala Martina. Samozřejmě ji pochválíme.
Všude je přes metr a půl sněhu. Je přemrzlý a klouže jako led. Sedáme si na zem a ve světle reflektorů se přezouváme. V tlustých ponožkách to jde ztuha. Kristýna, která to zvládla nejrychleji, nám jde mezitím koupit permanentky. Slunce je ještě relativně vysoko nad obzorem. Všechno nám vychází na jedničku. Co víc si můžeme přát?
Veronika má na nohou už své minilyžičky. Ačkoli nemá hůlky, zdaleka není tak nemotorná jako my. Na rovince jí málem ani nestačíme. Přesto musí na lanovce sedět opět sama.
Martině jsou bráškovy lyže tak akorát. Navíc se ani nezdá, že by na nich nestála čtyři roky. No uvidíme… Lanovka nás veze přímo do lyžařského střediska. Pod námi je sice dost sněhu, je však již vyježděný. I přes zákaz lyžování se pod lanovkou prohání několik lyžařů. Sjezdovka kříží dvě silnice, není příliš rozumné po ní jet ať už na lyžích nebo na snowboardu. Martina houpá nohama a opírá se o bezpečnostní rám. Žádná slova, která znám, nedokáží přesně vyjádřit, jak se oba cítíme. Mlčíme, jen se na sebe tu a tam podíváme. Přesto si tím řekneme všechno, co chceme.
Konečně se dostáváme až na vrchol. Před námi se rozprostírají sjezdovky lyžařského areálu ozářeného večerním sluncem. Společně sjíždíme k vlekům. Držím se s Martinou poněkud pozadu, bojím se, aby se jí něco nestalo. Ona však na lyžích jezdí pomalu lépe než já. Vykrajuje obloučky, jak kdyby si je už dopředu vyměřila kružítkem. Že by mi lhala? Ale proč by tvrdila, že na lyžích čtyři roky nestála, když tady teď jezdí tak, až nás všechny zahanbuje. Ani Veronika si nevede špatně. Jen je na svých padesáticentimetrových lyžičkách ještě trochu nejistá.
Když o půl hodiny později vjíždíme do snowboardparku, překvapí nás Martina ještě jednou. Opatrně sjíždíme kopce a dáváme si pozor, abychom se vyhnuli všem vydřeným místům. Nikdy bychom sem nejeli, kdybychom věděli, co se stane. Skříp!!! Martině lyže podklouzávají na jednom zledovatělém úseku a plnou rychlostí vjíždí na skokánek na vrcholku dalšího kopce. V tu chvíli se mi snad zastavuje srdce. Martina letí dobrých patnáct metrů vzduchem. Všichni stojíme na vrcholku předchozího kopce a se zatajeným dechem ji sledujeme. To přece nemůže ustát! Jestli na lyžích tak dlouho nejela… Už jen několik centimetrů… Několik málo centimetrů jí dělí od pevné země. Bum!!! Martině se podlamují kolena a ona dopadá na zadek. Jede však dál! Jako zázrakem se na lyžích postaví a prudce zabrzdí! To snad není možné! To by nezvládl nikdo z nás a to jezdíme na lyžích už od malička! Jak to mohla taková malá holka zvládnout? Vždyť je jí teprve deset.
Okamžitě se za ní rozjíždíme. Martina však vypadá úplně v pořádku. Snad jen kalhoty od sněhu naznačují její bláznivý skok. Dýchá zrychleně, jinak se však usmívá. Přestože se jí nic nestalo, vyjíždíme rychle ze snowboardparku zpátky na sjezdovky.
„Kde… Kde ses naučila… tak dobře lyžovat,“ ptám se a sotva popadám dech, když zastavujeme u vleku.
„Já nevím, doopravdy jsem na lyžích stála naposledy když mi bylo šest. To ještě žil dědeček a vzal mě na svah za chatou! Od té doby jsem lyže ani neviděla,“ krčí rameny. Sama je zmatená. Má obrovský talent pro rovnováhu, jinak by ten skok neustála. Stále se mi vybavuje, jak letí vzduchem. Kdyby se jí v tu chvíli něco stalo… Ani si neuvědomuji, že mi Kristýna něco šeptá.
„Už od začátku za námi pořád jezdí dva lyžaři, všiml sis toho taky?“ ptá se a otáčí se na mě, „Nevíš o tom něco?“
„Toho si nevšímej, jenom nás kontrolují…“ mávnu rukou a hledám permanentku.
„Kdo nás má kontrolovat?“
„Policie, kdo jiný.“
„Cože? Proč?“
„Pak ti to vysvětlím.“
„Co kdybychom teď jeli po pětce.“
„Ale ta není osvětlená! Jestli sis toho nevšimla, tak slunce už zapadlo! Nebude tam vidět vůbec nic!“
„Právě proto. Jestli nás sledují, pojedou za námi!“
„Tobě nestačí, že si Martina málem zlomila nohu na skokáncích, chceš ještě jet ve tmě? Děláš ze všeho zbytečně detektivky.“
„Slibuji, že pojedeme pomalu.“
„Fakt?“
„Jo, neboj se.“
„Tak to řekni ostatním, ať se nerozdělíme!“
Kristýna předbíhá nějakého pána v červené bundě a sděluje ostatním svůj plán. Mám z něho strach. Kdyby se nám něco stalo na neosvětlené sjezdovce, bude nás tam někdo hledat? Teď už však nemohu couvnout. Martina už něco tuší, zbytečně se však neptá. Nedokáži před ní skrýt své pocity, dokáže ve mně číst jak v otevřené knize. Čím více se přibližuje výstupní stanice vleku, tím jsem nervóznější. Martina mě rázem chytá za ruku – snaží se mě uklidnit. Ona! Vystupujeme a zatáčíme na tmavou sjezdovku. Chvíli čekáme na ostatní. Svah vypadá ponuře a nebezpečně. Všemožně se nás snaží odradit. Jen v dálce svítí slavě světlo nástupní stanice. Sjezdovka se před námi otevírá jak chřtán obrovského černého draka. Je stejně nebezpečná. Přesto se odrážíme a vyjíždíme. První jede Kristýna – byl to přece její nápad. Já s Martinou se držíme až na konci. Měla pravdu. Měl jsem pravdu. Za námi se objevují dvě tmavé siluety lyžařů – sledují nás, jinak by na tuhle sjezdovku vůbec nejeli.
Vidíme tak maximálně pět metrů před sebe. Svah je naštěstí už upraven na zítřejší lyžování, nehrozí tedy, že bychom narazili na nějaký led. Nikdo jiný tady po rolbě už nejel (jaký šílenec by také jel po neosvětlené sjezdovce?!?). Jedeme pomalu, i tak však máme co dělat. Jestli se chce někdo naučit lyžovat, ať jede za tmy. Žádná chyba se neodpouští. Paradoxně snad jen to Martině nedělá velké problémy. Světlo nástupní stanice se stále zvětšuje. Zbývá nám k ní už jen několik metrů! Žuch! Lyže se mi dostávají jedna přes druhou a o vteřinu později již jedu po zádech. Studený sníh se mi hrne pod bundu. Tak už přece zastav! Konečně se vypíná vázání. O chvilku později zůstávám ležet v hlubokém sněhu. Nevidím vůbec nic, sníh se mi dostal i pod brýle. Nemotorně vstávám a oklepávám se. Hlava se mi trochu točí, jinak jsem však v naprostém pořádku. Martina mi přiváží moje lyže dřív, než se stačím rozkoukat.
„Nestalo se ti nic?“ ptá se a v jejím hlase je slyšet strach. Bojí se snad o mě? Vždyť jsem jel po zádech, nemohlo se mi nic stát!
„To víš že ne,“ uklidňuji ji a pokouším se ji pohladit. Už o dost opatrněji sjíždíme zbývajících padesát metrů. Trochu mě bolí kotník, jsem si však jistý, že to není nic vážného. Brzy se však opět válím ve sněhu. To mi totiž Veronika půjčila ty minilyžičky. I když jedu s nohama metr od sebe, nevyvaruji se pádů. Jsem docela rád, když je Veronice zase vracím. V duchu ji obdivuji, že na tom dokáže tak jezdit.
A už zase jedeme na vleku. Zbývají nám už jen dvě hodiny. Utíká to příliš rychle. Veronika dál jezdí na svých lyžičkách se stejnou samozřejmostí jako předtím. Lidí na sjezdovkách pomalu ubývá. Kam mizí? Jediný autobus, který odtud jede, odjíždí až v půl desáté. Petra má chuť riskovat a přemluvila i ostatní, abychom pak zpátky na parkoviště jeli pod lanovkou. Tam to částečně osvětluje lanovka. Prý když už jsme jeli po neosvětlené nejtěžší sjezdovce, nemůže nás nic zastavit. Asi bych odmítl, kdyby s tímto plánem nesouhlasila i Martina. Samotnou ji přece jet nenechám a nebudu jí to ani zakazovat. Ať si užije, když chce.
Jedeme dál. Tu a tam někdo z nás spadne, nikomu se však doteď nic nestalo. Naštěstí… Nikdo z nás neví, že brzy už takový klid nebude.
Hodiny ukazují osm hodin. Jedeme na vleku a brzy budeme vystupovat. Mezi nás se vecpal ještě nějaký kluk na snowboardu. Jde mu to docela dobře, drží bezpečně svoji stopu. Vedle nás se najednou mihl nějaký stín. Možná to bylo jen nějaké zvíře, nevím. O vteřinu později se však ozvalo uširvoucí skřípění. Stalo se to ve zlomku vteřiny. V jednu chvíli ještě jedeme na vleku a povídáme si, pak však jen vidíme, jak se ocelové vodící lano řítí k zemi i se všemi kotvičkami. Hbitě odhazuji naši. Prudce strkám do Martiny a ta sjíždí do sněhu. O chviličku později se do míst, kde stála, zřítí lano a hází sníh do všech stran. Proč se vlek nevypne. Rychle se kolem sebe rozhlížím. Kde je ten kluk? Sakra! To snad ne! Snowboardista, který jel před námi, neměl takové štěstí jako my. Právě podjížděl kladku. Lano by dopadlo přesně na něj, kdyby v poslední chvíli nezvedl snowboard. Právě do něj se teď lano zařezává až létají drobné jiskřičky. Musíme mu pomoci! Všichni kolem se na nás jen dívají. Copak jsou opravdu tak blbí? Proč mu nepomohou? Šlapu žebříčkem ke klukovi. To už k němu sjíždí i Petra. Co však máme dělat? Lana se nemůže ani dotknout, na to jede moc rychle. Hůlka! Dávám ji rychle pod lano a s Petřinou pomocí se ho snažíme nadzvednout. Je však příliš těžké. Železná hůlka se pod ním prohýbá jak špejle. Bum. Sklouzává z hůlky přes snowboard přímo na chlapcovu bundu. Sakra!!! Odhazuji hůlky a snažím se lano nadzvednout rukavicemi. Už neuvažuji nad tím, jestli se něco stane mě. V tu chvíli se lano konečně zastavuje. Kluk se však nehýbá. Shazujeme lano do sněhu vedle něj. S hřměním se k nám blíží skůtr. No konečně. Okamžitě zraněného kluka přebírá a sváží ho dolů. Ve sněhu po něm zůstává jen malá krvavá skvrna. Ne! Co jsem to udělal?! Kdybych se mu nesnažil pomoci, prkno by to jistě vydrželo těch pár sekund, než se vlek zastavil. Zvládl by to sám! Zvolna s Petrou stoupáme k výstupní stanici. Proč jsme sem vůbec jezdili? Kdybychom zůstali doma, nemuselo by se… Asi by se to stalo také, ale my bychom u toho nebyli!
Kde je vůbec Martina? Její lyže i s botami ve vázání jsou stále ve sněhu. Kde je? Martino! Ať se rozhlížím jak chci, nikde ji nevidím! To snad ne! Jestli se jí něco stalo, neodpustím si to do konce života.
S ohlušujícím rachotem se nad námi přeřítí vrtulník a svým reflektorem projede celou sjezdovku. Martino!!! Konečně… Konečně ji vidím na výstupní stanici. Mává na mě. Nedokáži ani říci, jaký kámen mi padá ze srdce. Kristýna sjíždí až ke mně a bere Martininy lyže. Ta teď stojí ve sněhu jen v ponožkách. Kdybych se o ní tak nebál, začal bych asi přemýšlet, jak se tam dostala a proč si zouvala boty. Asi bych ji i vynadal, teď ji mám chuť vzít do náručí.
Pomalu si uvědomuji, co se stalo. Lano se vysmeklo z kladek na dvou sloupech a spadlo. Jak se to mohlo stát? Tak to už budou muset zjistit jiní! Vrtulník s chlapcem se v oblaku zvířeného sněhu zvedá a odlétá do tmy.
Po tom, co se stalo, byly všechny vleky okamžitě zastaveny. Teď již sedíme v autobuse na zpáteční cestě do Českých Budějovic. Martina usíná, sotvaže se rozjíždíme. Bylo toho na ni dneska moc…
V autobuse je Martina asi jediná, kdo není vzhůru. Ostatní probírají všemožné teorie, proč lano vleku spadlo. Ani já to nevím a nechci se tím vůbec zabývat.
„Viděl jsi vůbec, co Martina udělala?“ ptá se mě přes sedadlo Veronika.
„Běžela v ponožkách k vám,“ krčím lhostejně rameny, „Je dost chytrá na to, aby věděla, jak je to u spadlého lana nebezpečné.“
„Ale vůbec ne!“
„Tak co podle tebe dělala?“
„Jo, běžela naším směrem, nás si však vůbec nevšímala. Kdo myslíš, že vypnul vlek?“
„Ten se vypnul automaticky, nebo ne?“
„Ti dole ani nevěděli, co se stalo! Martina stiskla takové to červené tlačítko na posledním sloupu! Pak se nám málem dala do breku, že kdyby ho vypnula dřív, nemuselo se tomu klukovi nic stát.“
„Zato ale můžu já s Petrou!“
„V každém případě… Zatímco my jsme tam jen tak stáli, ona zachránila tebe i toho kluka. Doopravdy mi o ní nechceš nic říci?“
„Ne, promiň! To nejde, nechce se mi o tom mluvit.“
„Proč ne? Přivedeš ji do školy a nikdo proti tomu nic nenamítá! Tady nás sledují dva lyžaři a kdo ví, jestli to lano nespadlo kvůli ní. Vždyť jediné, co o ní my víme, je to, že utekla z dětského domova v Boršově.“
„To vám nestačí?“
„Lyžovala s námi celý večer, máme právo o ní něco vědět.“
„Veroniko… Nechej to prosím být! Slibuji, že v pondělí ti všechno řeknu. To už u mě nebude, vrátí se do Boršova.“
„Proč??? Zdálo se mi, že ji máš moc rád a záleží ti na ní!“
„To ano! Ale mamka mi jasně řekla, že u nás smí zůstat jen přes víkend.“
„To je mi líto.“
„Nemusí, je to moje vina. Kdybych jí říkal všechno co dělám hned od začátku, nemuselo to takhle dopadnout.“
Veronika se již na nic neptá. Když se však na autobusovém nádraží o dvě hodiny později loučíme, pošeptá Martině něco do ucha.
Na nádraží nás už naštěstí čeká taťka, a tak se domů dostáváme ještě před půlnocí. Znepokojuje mě jen, jak začíná Martina pokašlávat. Běhat ve sněhu jen v ponožkách… Jak jinak by to mohlo dopadnout? Než zaleze do postele, udělám jí alespoň ještě teplý čaj. Snad jí to pomůže… Martina usíná okamžitě. Pokašlává však celou noc.
|
|
|
