Próza (II.)

Pakliže budou mé životní úspěchy třešně

a můj i tvůj čas bude strom, může se snadno stát,

že se trávník s reznoucími lístky vůbec nikdy

nestačí pokrýt peckami nostalgie.

Nebaví mě odhazovat míčky, jsem unavený,

dokonce tak, že nejsem unavený ani na smrt!

Mé velikášství je trpaslík s atrofovanými svaly,

komicky vážný; říká, že rád chodí do kopce,

a jak přitom rudne a zadýchává se...!

Je dobré, opakuji si, dotýkat se ženské kůže,

číst slečince pohádky před spaním, dobrá je

rekonstrukce světla v matných záhybech bláta

ve starý kostelík, nebo bezpečnou cukrárnu.

Jsem tedy disketa otevřená k zápisu,

chodící reklama na pravdu, zbavená veršů

- a proto nezajímavá. Můj svět je hieroglyf

vytvořený z duté struny, která se mi zařezává

do věčně zpoceného krku. Se strunou v ohryzku,

s dětskou třešní v prstech chodím bez paměti

- ve stopách záblesků, v nichž z tisíců stromů

jsou jenom zorničky, malá ohromená místa,

která bez hluku a ohně kropil meteoritický déšť.

A když to tak píšu, blýská se mi...