Druh

Co znamená,

když k řešení nabízí se

jediné dilema?

Myšlenka vtíravě vyvěrá na povrch,

zoufale varuje:

 „Chce dostihnout tě tvůj druh!“

Otázky do stěn mý hlavy naráží.

Třeštivě bouchají, cloumáci.

Další den bez úhony otřesy vyváží.

Temnota nechodí se dnem spát.

Ve městě lovců.

Měl by ses o sebe víc bát.

Ve městě vetřelců.

Šílená epidemie kolem je rozsetá.

Krok, nádech, krok, vydrž dýchat dál,

když strach se v tobě rozrůstá.

V mém domě

 i venku.

Dejte mi pokoj!

Našeptávání,

navádění k útěku

slyšívám všude.

Nechte mě být.

Nenechám se vystrašit.

Vetřelec na doslech utnul dilema.

Není čas utéct,

není kam se schovat.

Had ve svatyni chová se jako doma.

K mým nohám připlazí se na dotek,

nesmírně známou vůní mi zavoní.

Ve městě lovců a vetřelců

pravidla vytvářejí si vlastní.

Zděšení se stupňuje.

Dojde mi, kdo je tím hadem.

Setkáním s obávaným druhem,

stanu se neukojitelným hladem.

Znechuceným pohledem vysaje mou víru.

Srdce mé zběsilé roztříští na maděru.

Druha posedly zvrácené radosti.

Mě objal závan lidskosti.

Bloudím ve snaze o návrat na cesty netoužení,

dříve tak jasně značené v mé hlavě.

Teď už je řeka bahnitá nevyhnutelně zaplavuje.

Druh není se mnou, už stává se duší mou.

Zuřivý hlad vyhnal mě na cestu neznámou.

Smyčka kolem nelpění se stahuje,

kráska řeka proudící vše pozoruje.

Neústupná paní všeho zapomnění,

hustá mlha snesla se mi do vědomí.

Stihnu jen jedno přání projevit:

„Milovaná řeko,

nenech moji duši zahubit.

Až se znova probudím,

sveď mě řeko vznešená,

svou silou mi připomeň,

co pro mě boj znamená.

Spoj se se Sluncem,

zaláskuj mě odrazem.“

Světlo prostoupivší mlhou

oči široce rozevře mi.

Pohled na tvou krásu

srazí mě k zemi.

Uhranutá novým obrazem,

vyrovnám účty se starým podrazem.

Už nemá nade mnou moc splín,

řeka přemoudrá ukázala mi,

co vím.