Ráno je moře klidné. Po snídani: „Tak my pudem.“ Žádná nabídka odvozu, už ho fakt asi serem, tak táhnu kufr po útesu. Vypadam jak debil.

Trajekt – až obava vstupu na něco tak velkýho a prázdnýho, kufr v rohu vypadá jak zapomenutá krabička od sirek, klid, moře nemá žádný vlny, jen drnčivá pomalost jak u motorové lokálky, zastávka na další ostrově: něco lidí ubylo něco přibylo přesně jako u lokálky, jen to trvá ňák dlouho.

Du fotit Trogir z moře, loď plná šrotu – auta to nejsou. Proto tak dlouho.

Šrot vystupuje u hřbitova, symbol? Ňákej chlap cpe do prastarýho kadeta asi 15 pytlů svatojánskýho chleba, do kufru na stojáka, nechává víko nahoře, něco dovnitř, zbytek asi pět volně pokládá nastřechu. Pak se velmi opatrně rozjíždí a kolem jen skály a závěje prachu.

Trogir, jako všechny starý jižní města má čas: teď, proč teď?, svět se neposere. Románsko renesanční zbytky uprostřed balkánu, kterej nepozorovaně přechází v pohodu. Dvorky se sezením a zároveň prověšený kabely. Románský kostel a černej mramor.

Cestou do Splitu – všude kolem staré magistrály nová staveniště. Na blití představa: trávit zde prázdniny u silnice, přecházej ji, kličkuj mezi autama na cestě k moři staveništěm a s vyhlídkou na Splitské doky.

Tržiště jak u nás stejnej brak – jen poněkud jižnější.

Split je vyprahlej bordel, přes ulici do Benátské republiky: jo centrum je řacha. Diokleciánův palác velkej jako kráva, Benátská architektura tu i onde.

Suchý mramor klouže. Každá Chorvatka mezi 12 a 70 ne upravená, ale vypiglovaná do poslední mrti. V každym Chorvatovi ten vítr, rozeklaný pobřeží a ostrý útes vpřed.

Ze Splitu dálnice, s lítostí míjím ceduli na Dubrovnik, ten už nestíháme, a pokračujem na druhou stranu.

Jídlo u pumpy. Začnu asi řikat rychlej jak Chorvatská servírka. Jak u nás všude dýza, stejně jak u nás, obsluha nemá vkus. Jen ne normalizační ikony, ale chorvátský nacionállidovky  – o má krásná Dalmácie, jaks mi k srdci přirostla.

Brokolicová krémová polévka, jemná jasná chuť. Úplně vzadu malé podezřeníčko na pytlík. Chci rizoto s mořskými plody. Dostávám špagety s mořskými plody, ty úžasně jednoduše s rajčatovou šťávou a bylinkama, lehounce a ňamézně, + presso. Na jihu je vždycky ještě o stupeň lepší než kdekoli jinde. Sjíždíme na státovku – 5 minut žádná vesnice, žádné auto. Opuštěná zarůstající vesnice. Vyhnaní Srbové? Chorvatům se po válce nechtělo vracet? Třetí menšina, na které si smlsli obě dvě většiny?

Blíží se Plitvická jezera. Vesničky prokukují, už ne tak nasraně.

Hledáme ubytování:

1)     Nikde nikdo, jen pár zaparkovaných aut. Po chvíli se valí nasraná bába. Že nemá. Prohledávám kapsy – esi sem jí něco neukrad. Prohledávám vzpomínky – esi sem něco proved jejím příbuznejm. Radši se ještě kouknu, jestli nepouští psy.

2)     Dvoumetrovej Frankenstein, ne, nechce mě sežrat – to je úsměv. Slušná Anglina, ale nemá. Couvam, dotknu se Moto Guzzi, Ital se může posrat, ukop si palec o naše auto.

3)     Neima… moment. Jdeme kousek do kopečka, ale do kurva strmýho. Soused ima.

Jmenuje se Josip. Chorvatské nedodělky, všude dečky s Kristem a Andělíčkama. Hurá, že tenhle Josip mlčí. Nekváká jako ten Honzův.

„Kde Market?“ Nemáme nic k jídlu.

„Market zaprt.“ Ne, to není hodnocení, je zavřenej. Neptejte se za co, to je muj humor. Nákup u pumpy.

Právě, když už končím, sms: Pišta: „Piš.“ Aspoň vidíte, jak mě vystres, když to dopisuju až teď. Zvoláme tedy všichni: „Hamba mu.“ Ale ne moc, ať z něj vyrazim aspoň panáka. A Pišta se zas zeptá: „A už sem ti řikal, že tě nemam rád?“

Ted čte o Mašínech. Obtížně chápe padesátá léta, i to že se srovnávaj se třema králema, tedy i Mašíni se svým otcem (strašně se řehtá scéně, jak německej komisař připálí cigáro jednomu se tří králů), když zapálili pár stohů a přepadli auto s penězma a policejní stanici. Jako skaut si asi třikrát čte a porát kroutí hlavou nad výbavou pěti chlapů na jejich nejdůležitější cestu v životě.

De spát. Zůstávám s dýmkou a vínem. Dvacet kiláků na severovýchod je Bosna. Co se přes tenhle kraj přehnalo. Honí mě běsy nebo já je?

To teď není důležitý. Bude mi s ní dobře.